Anglický režisér Ken Loach, jenž se nezastřeně hlásí k levicovým postojům, proslul jak sociálně kritickými průhledy do života lidí na společenském dně, tak politickým akcentem, který v řadě svých děl uplatňoval. Mnohé jeho snímky si pamatujeme z kin nebo televizního uvedení: Kes, Země a svoboda, Jmenuji se Joe. V dramatu Zvedá se vítr (nazvaném podle jedné balady, tklivé i odbojné současně, která tu zazní) se zahleděl do zdánlivě odváté historie: do krvavých nepokojů v Irsku, daných jak anglickou nadvládou, tak náboženskou odlišností, katolickým vyznáním oproti odštěpenému anglikánství. Režisér upozorňuje na začarovaný kruh nekončících násilností, kdy na represe jedné strany záhy následovala odveta druhé strany – ovšem dává jasně najevo, na čí straně stojí jeho sympatie.
Démonicky brutální počínání uniformovaných anglických jednotek, které se v Irsku dvacátých let minulého století chovaly jak na koloniálním území, stěží mohlo zůstat bez odezvy. Právě tento motiv, záměrně dováděný do expresivních poloh (netroufám si rozhodnout, do jaké míry odpovídajících realitě), povyšuje celý příběh nad jedno historické ohlédnutí a propůjčuje mu metaforické ambice, směřující třeba k současným bojům v Iráku. I tam zdánliví vítězové, jimž rovněž nejsou cizí ukrutnosti, narážejí na tuhý ozbrojený odpor.
Irskou odpovědí na anglickou přítomnost byly v zásadě teroristické akce: v tomto ohledu jim Loach zjednává opodstatnění. Utlačovaní Irové neměli jinou možnost, jak prosadit svá práva. Režisér názorně a velice přesvědčivě ukazuje, jak i lidé, kteří s odbojovým hnutím nijak nesouzněli, pod tlakem událostí přehodnocovali své postoje.
I čerstvě vystudovaný lékař Damien (Cillian Murphy), rozhodnutý odjet do Anglie, se posléze přidává k těm, kteří bojují proti cizí nadvládě. Angličané, okázale dávající své opovržení vším irským, se totiž dopouštějí činů, které nelze přehlížet: svévolně mrzačí a zabíjejí, pošlapávají lidskou důstojnost. A ani vyhlášení formálně samostatné Irské republiky na situaci mnoho nemění. Damien je odhodlán dál pokračovat v ozbrojeném zápase, ačkoli jeho bratr Teddy (Pádraic Delaney), původně přední osobnost odboje, vstupuje do služeb čerstvě vyhlášeného irského státu, povinen hájit jeho vnitřní bezpečnost. Konflikt mezi bratry tak spěje k bezmála antickým rozměrům osudové tragédie, kdy věrnost vyznávaným ideálům zvítězila nad jakýmikoli ohledy.
Loach zvolil svůj obvyklý přístup, pečlivou předmětnou rekonstrukci (všimneme si oblečení, bytového zařízení, dobových technických vymožeností). Zdařilý je i pokus postihnout vyhraňující se irskou mentalitu, působivá je všudypřítomná zavlhlost a blátivost pozemků i cest. Tradičně se opírá o výrazově svrchované herecké ztvárnění, které se obejde bez zbytečného zveličování, i když nelze přehlédnout až křiklavou negativistickou zaujatost zobrazení anglických pořádkových jednotek. Dobře napsaný scénář je silný zejména v okamžicích, kdy ukazuje, jak v dosud mírumilovném, snad i přizpůsobivém člověku narůstá nesmiřitelnost. Vzdává se vypravěčských výstřelků, s názornou (jistě i tendenční) popisností přibližuje narůstající bezmoc irského obyvatelstva, tíživá dilemata i stupňující se otupělost vůči násilí. Poprava irského mladíka jeho krajany, když neprokázal dostatek loajality, vypovídá o složitých podmínkách, o svědomí potlačovaném vědomím zkrvavělé nutnosti více než cokoli jiného. Ačkoli film zvítězil na canneském festivalu, jde přesto o snímek řekněme staromilský, jednoznačně upřednostňující étos výpovědi. Způsob prezentace, trochu již odvar z kdysi uznávaného civilistického pojetí, vědomě zůstává v jeho stínu.
Loachův snímek samozřejmě není jediný, který se zákruty irských dějin zabývá – kdysi dávno vznikl Denunciant, z novější doby připomínám aspoň životopisnou črtu Michael Collins, která líčí tragické osudy jednoho z předních bojovníků za irskou nezávislost, nebo Krvavou neděli, pojednávající o bezohledném potlačení pokojné demonstrace.
Avšak totéž hrdé, nepoddajné Irsko pohlcovaly též temné stíny: nelze třeba pominout neblahý dopad tmářské upjatosti na osudy žen, kvůli mravnímu poklesku, ať již za něj mohly či nikoli, uzavřených do nelidských „nápravných“ církevních zařízení, jak na to upozorňují tituly jako Padlé ženy.
