<SPOILER>
V tomhle bijáku Sophie Coppoly (The Virgin Suicides), dcery slavného Francise Forda Coppoly, hraje důležitou roli moment, kdy odjíždějící Bob Harris cosi pošeptá ubrečené Charlotte a ona se začne usmívat. My se nedozvíme, co přesně Bob řekl, víme ale jak hrdinka reaguje.</SPOILER>
A přesně tak se to má s titulem Lost in Translation.
Posmutnělý, ale elegantní Bob Harris (Bill Murray) býval slavným americkým hercem. Nyní přijíždí na dva dny do Tokia, aby tu udělal spot na místní whisky Suntori. Daleko od dětí a ženy, se kterou je už po čtvrt století.Lehce nad bod mrazu zvedne Harrisovi náladu jen úsměv půvabné dívky v hotelovém výtahu (Charlotte - Scarlett Johansson).
Na setu na něj japonský režisér chrlí přívaly nikým nepřekládaných slov, fotograf chce pózy á la James Bond, a přitom nezná nejslavnějšího agenta 007 - Seana Conneryho.
Až večer zas Harris potká Charlotte. V hotelovém baru. Charlotte přijela do Japonska se svým manželem- roztěkaným fotografem Johnem (Giovanni Ribisi). A zatímco on jede na víkend pracovat, ona nemá co dělat a Harris jí přitahuje.
Díky citlivě vnímané rozdílné zkušenosti figur je následující vzplanutí vzrušující a opravdové, jako v málokterém bijáku.
Nezapomenutelný Bill Murray dává Harrise jako chlápka smířeného s během života – mít ženu a hádky, pacovat pro lidi, kteří ví polovinu toho, co on. Dokáže trefně glosovat okolní mumraj a hamletovskou emoci vyjádřit mrknutím oka.Touhu si Harris vychutnává na jazyku s vědomím, že ani nemusí polknout.
Charlotte je naopak překvapená, rozhozená a vlastně i hladová. Režisérka ji drží v pozadí a využívá dívčí (= půvabné) herectví Scarlett Johansson, kterým scénu oživuje jako chuť čerstvého lososa citronovou šťávou.
Giovanni Ribisi využívá malý prostor své role na sto procent.
Cizinectví, či lépe ztracenost a hledání sebe sama je zcela zásadním motivem bia. Režisérka se přitom vyhnula zesměšňování cizí kultury. Ona do Tokia totiž importuje „svojí“ kulturu, kterou nestaví jí do konfliktu s kulturou místní. Všechny problémy se týkají amerických hrdinů a jde o problémy čistě jejich srdcí, nikoli střetu myšlenek nějakých kultur.
Není možné brát jako zesměšnění snahu místních mluvit s Harrisem anglicky a přitom patlat „l“ a „r“. Harris je poslouchá a opravuje a jeho úsměv je spíš trpitelsky smutný, než výsměšný.
Záběry z heren a tepajícího centra vyvažují decentní sekvence s vazačkami květiny či zahrady.
Televizní moderátor je bezpochyby úchyl. Snad víc, než většina televizních moderátorů v Americe. Ale není ta americká pop hvězdička Kelly náhodou úchylnější?
Na střihové skladbě je poznat neotřelý režisérčin styl. Projevuje se zejména v tichých sólo scénách, kdy autorka boří zažité sterotypy.
Interiéry halí kamera Lance Acorda do příjemných tónů vyzrálého alkoholu.
Pastelové barvy vizuálů japonské metropole jsou omračující. A moment, kdy Charlotte/ Scarlett a dav s plastikovými deštníky prochází okolo věžáku, na který je promítán dinosaurus, připomíná svět jiný, než ten zdejší. Tokio je to pravé město, kde se ztratit.
