Byl to neplánovaný, o to však přesvědčivější test kvality: Z první projekce dokumentu Lucie Králové Ztracená dovolená jsem musela z pracovních důvodů odejít chvíli před závěrem – s vědomím, že film brzy znovu uvidím. Přesto i neúplný snímek, zbavený pointy, fungoval. Vítězný titul letošní karlovarské soutěže v kategorii celovečerních dokumentů totiž obsahuje i bez informace „jak to dopadne“ spoustu originálních a svěžích momentů. Počínaje nosným nápadem hned v úvodu až k předposledním (tehdy zhlédnutým) metrům. Prostě příjemné překvapení. I když - u mladých českých dokumentaristek dnes už kvalitní dílko sotva překvapí, spíš je pravidlem, že potěší původním nápadem, mladým pohledem i zpracováním.
Na začátku tohoto projektu byl kufr, nalezený před několika lety náhodou kdesi ve Švédsku. Ležel v kontejneru mezi odpadky a obsahoval igelitovou tašku s 22 svitky negativů. Po vyvolání se z nich vyloupla objemná hromádka fotografií, celkem přes sedm set padesát. Opakovalo se na nich totéž téma, stejní lidé: šest Asiatů středního věku pózovalo na různých místech Evropy. U silnice, na parkovišti, v otevřené krajině i na odpočívadle, vedle aut, budov či na louce s horským masivem v pozadí. Kdo jsou? Kam cestovali a proč, proč se fotili na nápadně nepůvabných místech, bez fantazie a vynalézavosti? Že by špioni…?
Autorka Lucie Králová a její štáb se rozhodli ty muže najít nebo aspoň o nich zjistit co nejvíc. Převlékli štáb na „detektivní jednotku“ a položili si další otázky. Především: co všechno lze vypátrat, máme-li k dispozici pouze šest tváří a žádná jména, neznáme-li cíle putování podivných turistů. Dokonce ani cíl vlastní – vždyť nikdo netušil, zda bude pátrání nakonec úspěšné. Je vůbec možné v „kupě sena“, jímž se pro tvůrce stal málem celý svět, najít jehlu? Co dokáže pouhá mlčenlivá fotografie vypovědět o člověku? Jak silné musí být volání po mezinárodní, ba mezikontinentální spolupráci, aby je někdo uslyšel? Obrázky se staly vodítkem, směrovkou, svérázným průvodcem. Tvůrci je nejprve veřejně vystavili, zkusili, zda někdo muže pozná. Hovořili s kriminalisty, jasnovidkou, ptali se orientalistů i etnografů, ukázali obrázky Asiatům žijícím u nás.
Prvním, a jak se zprvu zdálo, i jediným úspěchem bylo určení příslušnosti: Určitě Číňané, patrně státní úředníci, shodli se dotazovaní. Pak se „detektivní jednotka“ vydala na cestu. Postupně našla místa, kde byly snímky pořízeny a pohlédla na ně očima nalezených fotografií i vlastním pohledem. Hledala informace na letišti, ve švédských „ztrátách a nálezech“, kontaktovala náhodné turisty, kteří Číňany na trase potkali. Posílala výzvy do médií. A celé to natáčela a glosovala trefnými titulky, včetně vlastních pochybností a slepých uliček. Zachytila postup pátrání, cesty a rozhovory, úvahy profesionálů, taky své pochybnosti a bloudění.
Vzniklo tak podivuhodné svědectví. Autorka dokázala nepopisně popsat cestu, vystavět a působivě gradovat její příběh. (Významný tvůrčí podíl na výsledku má patrně i dramaturg Jan Gogola ml.) Výtečně pracuje s napětím a tajemstvím, promyšleně dávkuje humor. Ač většinu humorných i téměř formanovsky působících trapných momentů nemohla předem předvídat, jsou organicky začleněny do děje a působí mocným kouzlem nechtěného (např. rozhovor se švédským letištním policistou). Zvlášť důležité je to v závěru filmu, kdy se štáb ocitá v Číně a vzhledem k postavení „vážených hostů“ nemohl a snad ani nechtěl komentovat místní svéráz oficialit. Nicméně z volby záběrů, řazení a střihu je atmosféra zcela jasná i beze slov.
Tvůrci opatřili Ztracenou dovolenou podtitulem „dokumentární detektivka“. Jistě, ale je i něčím víc: vzkazem o vzdálenostech i (možném) sbližování v současném globálním světě.
