Ztracen v La Mancha je zřejmě nejneobvyklejším filmem o filmu, jaký byl kdy natočen, ačkoli původním záměrem režisérů Keitha Fultona a Louise Pepeho bylo zachytit vznik nové verze Dona Quijota, které se ujal člen Monty Pythonova Létajícího cirkusu Terry Gilliam. Snímek není žádnou duchaprázdnou oslavou celebrit: jako by v souladu s tou nejabsurdnější montypythonskou poetikou je totiž filmem o filmu, který dosud nevznikl. Bezprostřední vylíčení kolosálně zmarněné umělecké vize (tvůrce po celou dobu natáčení nosil bezdrátový mikrofon) však nepostrádá jeho typicky rozjařený humor a stává se jedinečným holdem vášnivě zanícené (a až zaslepené) lásce k filmovému řemeslu. A zároveň unikátní možností si na základě natočeného torza udělat mlhavou představu, jak fascinující snímek se (možná) mohl zrodit.
Terry Gilliam již od roku 1991 snil, že natočí vlastní verzi Cervantesova románu o četbou rytířských příběhů poblázněném chudém venkovském šlechtici, jenž chce konat hrdinské činy. Gilliamova pověst nezvladatelného a extravagantního perfekcionalisty a snílka, který bez ochoty ke kompromisům prosazuje svoji uměleckou představu, také jeho pasovala do role muže, jenž svádí boj s (producentskými) větrnými mlýny (viz filmy Brazil a Dobrodružství barona Prášila). Jeho až přebujelou obrazotvorností překypující filmy vždy pojednávaly o skutečnosti, fantazii, šílenství a rozumu – a příběh Dona Quijota všechno z toho zahrnuje. Gilliam se nechtěl spokojit s doslovným převodem osudů rytíře, jenž na vyzáblé herce v brnění sletovaném z harampádí vyjíždí vystavovat své vznešené ideály tvrdému střetu s logikou a realitou. Pro snímek Muž, který zabil Dona Quijota domyslel příběh současného reklamního agenta Tobyho, který se dostane do 17. století a titulní hrdina jej považuje za sluhu Sancho Panzu. Obsazení mělo být prvotřídní: ideálního představitele Dona Quijota našel v Jeanu Rochefortovi, Tobyho měl ztvárnit Johnny Depp, jeho lásku Altsidoru krásná Vanessa Paradisová.
Zpočátku se dokument příliš neliší od klasického „behind the scene“, na němž tvůrci začali pracovat osm týdnů před natáčením v Madridu během srpna 2000. Gilliama zaznamenávají při prvních kontaktech se štábem, při čtení scénáře, přípravách rekvizit i marionet, při kamerových zkouškách. Ukázky storyboardů, animované pasáže a záběry z Wellesova také nedokončeného Dona Quijota tvůrci prokládají „mluvícími hlavami“ členů štábu. V některých rozhovorech již od počátku probleskovaly obavy, že Gilliam chce točit hollywoodský film bez Hollywoodu. Nicméně skutečnost, že mělo jít o film s nižším rozpočtem, než bylo potřeba (dvaatřicet milionů dolarů z něj přesto učinilo jeden z nejdražších evropských projektů), do první klapky přebíjel režisérův entuziasmus i smysl pro sebeironii (viz montypythonsky animovaná vsuvka rekapitulující jeho dřívější projekty, včetně fiaska Dobrodružství barona Prášila).
S přibývajícími minutami se však film mění v tragikomické svědectví bolestivého, ale neodvratitelného kolapsu projektu, který se definitivně zhroutil po šestém natáčecím dni. K totálnímu chaosu vnášejícímu zmatek do již tak hektického natáčecího plánu se přidaly i „biblicky“ ničivé pohromy. Po burácivých a záběry kazících přeletech stíhaček F-16 přišla průtrž mračen, která poškodila dekorace i část kamerového vybavení a změnila barvu pouště (natočené záběry byly tudíž nepoužitelné), a dílo zkázy završilo vážné onemocnění Jeana Rocheforta.
Dokument především dokládá, jak osobní projekt pro Gilliama film Muž, který zabil Dona Quijota byl. Onoho vitálního šedesátiletého tvůrce, jenž vždy sršel hravým humorem, prvně vidíme jako ustaraného, nervózního, ale především nezměrně zklamaného tvůrce, z něhož vyprchala tvůrčí energie, jež ho hnala přes všechny překážky i katastrofy. Gilliamovu uměleckou tragédii nejlépe ilustrují nikoli slova, ale řeč jeho očí. V úvodu snímku vidíme, jak se mu – stejně jako Quijotovi, jenž cítí, že má poslední možnost přetvořit si svět tak, jak si jej vysnil – oči divoce lesknou vzrušením při představě, že konečně přivádí na svět svůj tolikrát odkládaný projekt. V závěru dokumentu, kdy Gilliam sleduje oněch pár minut, jež zbyly z jeho snu, je jeho dříve zářivý pohled vyhaslý a mění jej v doslovného „režiséra smutné postavy“. Svůj vytoužený film si zřejmě bude moci promítat jen ve své hlavě: práva k němu totiž patří pojišťovně. Nad Donem Quijotem definitivně zvítězila realita.
