To bylo tak: Josef Čapek "oficiálně" zemřel v dubnu roku 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen při epidemii tyfu. K jeho manželce Jarmile se ale donesla zpráva o tom, že prý tlumočník britské armády viděl Josefa Čapka živého po skončení války. (Což není nějaká umělecká fabulace/mystifikace à la Spinal Tap, údajně se to skutečně stalo.) A Jarmila Čapková se tudíž těsně po válce osobně vydala do několika internačních táborů a sanatorií v různých zemích, aby po svém muži pátrala. Pravděpodobně nebude spoiler, když napíšu, že neúspěšně.
A nejenže nenašla Josefa Čapka, nenašla ani nic, co by se dalo označit za "stopu". Prostě nikde nikdo nic nevěděl, jen občas někdo tvrdil, že "možná někdo viděl někoho, kdo by se mu mohl podobat". O faktech celého tohoto případu se nedozvíte víc, než jsem napsal v předchozích odstavcích.
Jako detektivka tedy nic moc. Tvůrci tohoto dokudramatu tudíž zápisky Čapkové z jejího cestování prokládají jejími staršími zápisky, ve kterých si stěžuje, jak si jí Čapek nevšímá, a ani jí neodpovídá na "dobrou noc". Kdyby se tehdy dalo snadněji rozvádět, pravděpodobně by Čapková v roce 1945 už nebyla Čapková. A pokud Čapek skutečně válku přežil, ale manželce se neozval, vyplývá mi z toho především skutečnost, že jí měl až po krk a chtěl si užít jinde (kterýžto jediný možný logický závěr ale tvůrci filmu nechávají nepovšimnut).
Mno, a to je - aspoň co do obsahu - všechno. Slyšíme předčítané zápisky Čapkové (o hledání i o její manželské nespokojenosti) a občas nějaký ten dopis Čapka. A musím říct, že ani jedno z toho není nijak příliš zajímavé a především není moc vysvětleno, proč se v Čapkové po válce hnulo svědomí a vydala se hledat manžela, kterého vpodstatě nemohla vystát - což by asi měl být ústřední konflikt filmu, protože jiný konflikt v něm není.
zdroj:
tisková zpráva
99 procent filmu tedy pozůstává z předčítání zápisků a dopisů. A protože jde o film a nikoliv o rozhlasovou hru, je to doprovázeno scénami, ve kterých současní herci hrají hledající Čapkovou a koncentrovaného Čapka. Vidíme zrekonstruované osvobození koncentráku spojeneckou armádou. Vidíme dobové fotografie, které jsou "oživovány" zvukovými efekty a jejich části jsou rozpohybovány digitálními. Například na nehybné fotografii kuchařů v kuchyni jeden z nich hýbe naběračkou. Rozhodně to nepomáhá zahánět nudu a místy to je až nechtěně vtipné, jako nějaké nepodařené záběry ze Sin City 3.
Nabízí se srovnání s nedávným dokumentem Století Miroslava Zikmunda. Čapek jistě byl přinejmenším stejně zajímavý, jako Zikmund, ale Ztracen 45 je prostě mnohem méně vydařený film, než Století. Přestože má necelých 70 minut, byl pro mě ke konci již docela utrpením.
UPDATE: Spousta záběrů ve filmu vypadá dost podobně jako to, co mi automaticky zplodil Google Auto Awesome:
zdroj:
tisková zpráva
Hodnocení: 40 %
