S filmem Zrcadlo se v životě ruského režiséra Andreje Tarkovského (1932–1986) spojuje jedna legenda, jíž sám byl autorem. Impulsem ke vzniku projektu byly údajně jeho sny, které se opakovaně odehrávaly na jednom místě – v okolí rodného domu, do nějž se Tarkovskij neodvážil vstoupit. Přičítal tomu však vyšší smysl a rozhodl se natočit o snovém obrazu film, jehož prostřednictvím by se vnitřně osvobodil.
Zrcadlo je čtvrtým ze sedmi Tarkovského filmů a je až symbolické, že se v této řadě nachází uprostřed jako jeho nejosobnější dílo. Přestože Tarkovskij o něm po natočení prohlašoval, že nejméně vyjadřuje jeho estetický vkus a celkově se k němu choval poměrně odmítavě, lze jeho sebekritiku vzhledem k výjimečným kvalitám filmu přijmout jen do určité míry.
Tarkovskij o Zrcadle uvažoval už po Andreje Rublevovi (1966), ale než jej skutečně realizoval, uběhlo téměř deset let. Za tu dobu se různě proměňovaly názvy projektu: Bílý, bílý den; Martyrologium; Vykoupení; Zpověď nebo Proč se držíš v ústraní. Nakonec zvítězilo Zrcadlo, snad pro pohled na sebe sama, který nám tento předmět poskytuje, přičemž nemusí jít jen o pohled vnější, ale i vnitřní, do své duše.
Hrdinou Zrcadla je Alexej, muž středního věku, který onemocní vážnou chorobou. Upoután na lůžko, rekapituluje svůj život a bílá místa paměti si objasňuje v rozhovorech se svou matkou. Je pozoruhodné, že Alexeje v dospělé podobě nikdy nespatříme, na rozdíl od matky, kterou ztvárnila režisérova skutečná matka, Marija Višňakovová. Oproti ní je postava otce v pozadí, což koresponduje s Tarkovského zážitky z dětství. Když mu byly tři roky, rodiče se rozvedli a on vyrůstal se svou mladší sestrou u matky. Po vypuknutí války se všichni tři přesunuli na venkov do obce Jurjevec, kde byla dřevěná chalupa plná knih a kde byl Tarkovskij v neustálém kontaktu s přírodními živly, jež tvoří nedílnou součást poetiky jeho filmů – zvláště voda. S otcem, známým básníkem, se vídal jen málokdy, ale i jej využil do svého filmu: Arsenij Tarkovskij v něm čte vlastní verše.
Už z toho lze předpokládat, že Zrcadlo nebude mít klasickou vyprávěcí stavbu. Časové vrstvy se zde vzájemně prostupují a není snadné se v nich zorientovat. Ani herecké obsazení nám v tom hned nepomůže, neboť Alexejovu matku a manželku Natalju hraje stejná herečka a Alexeje v období dopívání a jeho syna Ignata představuje jeden a týž herec. Vedle hraných pasáží film obsahuje řadu černobílých dokumentárních záběrů týkajících se událostí druhé světové války a také díky tomu žánrově připomíná nejvíce esej, v němž osobní paměť koresponduje s pamětí kolektivní. Některé výjevy navíc doplňuje komentář v podání vynikajícího herce Innokentije Smoktunovského.
Do role matky a manželky zvažoval Tarkovskij obsadit Bibi Andersonovou, herečku známou z filmů Ingmara Bergmana, případně Allu Děmidovovou (jí později přisoudil roli typografky Lizy, matčiny kolegyně z tiskárny), nakonec se rozhodl pro Margaritu Těrechovovou, v té době herečku Divadla leninského Komsomolu v Moskvě. Pracoval s ní pozoruhodným způsobem: Tarkovskij jí nedával dopředu číst scénář, aby sama v sobě provedla vnitřní zápas s hranou postavou. Těrechovová podala nezapomenutelný výkon, po němž následovala další spolupráce na Tarkovského dramatizaci Hamleta (1977), kde na své domovské scéně hrála královnu Gertrudu. V menší roli sousedky Naděždy uvidíme Tarkovského druhou manželku Larisu, která se na filmu podílela i jako asistentka režie.
Přestože Zrcadlo nepostrádá řadu rozjímavých scén, oproti jiným Tarkovského filmům obsahuje mnoho střihů a provést celkovou montáž tohoto díla nebylo jednoduché. Andrej Tarkovskij vzpomíná na devatenáct různých verzí, na chvíle bezradnosti a utrpení, ale i na vnuknutí, kdy film sestříhal ani neví jak, proti všem základům tradiční dramaturgie, a ve výsledku mimořádně zdařile. Tarkovského Zrcadlo svou subjektivností ponouká diváky k vlastní reflexi a v tom je jeho hlavní hodnota a síla.
