Když si stoupnete v koupelně před zrcadlo a podíváte se dovnitř, vidíte sebe. Vidíte sebe? Jste to vy? Lehce strhaná tvář, kterou oře stesk. Světlo dopadá shora a protahuje stíny. Jste to vy? Nejspíš ano. Jste to vy vašima očima. Je to někdo jiný, než na fotkách, které má vaše holka na stole. Jste to vy, někde za realitou, někde dál, než je to sklo. Trošku pokroucená podoba, trošku zkřivlá. Sklo není rovné. Zrcadlo symbolizuje narcismus, pýchu. Ani tohle slovo samo se ve spojení s člověkem nepoužívá příliš pěkně.

Film Andreje Tarkovského je vnitřním zamyšlením nad všemi těmito věcmi. Zrcadlo je tak příbuzné filmům Michelangela Antonioniho, a co se týče určitých prvků i následovníkem opusů Buňuelových. Obrazy dlouze uplývají, postavy přecházejí a občas dělají něco hodně dramatického, divák většinou přesně nechápe proč a k čemu.

Zrcadlo popisuje vztah jednoho muže ke své matce, se kterou se hádá a své ženě, která ho opouští. Jeho charakterové vlastnosti jsou podobné těm matčiným- neústupnost, zatvrzelost. Ale jak už bylo řečeno, Tarkovskému nejde o to, připoutat diváky k sedadlům strhujícím dějem, spíš se snaží pomocí filmového pásu (= v čase) popsat určitý stav mysli. Využívá k tomu mnohé reminiscence, fantaskní obrazy, dokumentární válečné záběry.

Divák, který film dokouká je zasažen znepokojivým pocitem kafkovského ražení. Snažení jednotlivce je popřeno masou, případně jednotlivcem samotným. Okolní svět (potažmo i film samotný) je jedním obrovským labyrintem, kde každý krok vede jenom dál od východu. A o tom, jestli nějaký východ vůbec existuje, se autor ani nezmiňuje. Použití recitací bylo podle mne úplně zbytečným- působí příliš toporně, pateticky. Nic nevysvětluje, nic nezamotává. Také mi uniká záměr pustit dramatickou hudbu k naprosto nedramatickému ději.

Když se pokusím Zrcadlo srovnat s dnešními trendy, zdá se mi, že Tarkovskij neuvěřitelně plýtvá časem, divákovou trpělivostí. Jeho zkušenost je o těch dvacet let větší a musí prostě projevit ohled a pochopení, aby filmu vůbec dovolil přistoupit ke svému srdci. Ostatně, i o tomhle je pohled do zrcadla. Musíte projevit soucit sami nad sebou, protože si nepřipadáte tak krásní, jak si přejete být. Stejně, jako nemáte rádi vlastní hlas puštěný z magnetofonu. Můžete dojít i k názoru, že Tarkovskij exhibuje svoje osobní problémy, že jde o laskání vlastního ega. A myslím, že budete mít pravdu. Na druhou stranu Tarkovskij svým přístupem posunul film zase o něco dál a dnešní čarodějové David Lynch, nebo Peter Greenaway jsou jím silně ovlivněni.

Zrcadlo není geniálním dílem, ale obsahuje v sobě něco, co vám u většiny ostatních filmů bude chybět.