Pražskou přehlídku německy mluveného filmu Der Film zahajoval Florian Henckel von Donnersmarck svým debutem Životy těch druhých. Je to vůbec první film, který ukazuje, jak východoněmecká tajná policie Stasi pronásledovala a ničila své oběti. Udělení mnoha cen tomuto dílu má proto podle německého tisku nejen umělecký, ale i politický význam.
Po patnácti letech od zániku NDR se zapomíná na to zlé a panuje „ostalgie“, tedy nostalgie po životě, kdy nebyli nezaměstnaní a panoval pořádek. A ty někdejší problémy s odstupem doby vypadají úsměvně, jak je zřejmé ze světového úspěchu filmu Good bye, Lenin! Teprve režisér Henckel von Donnersmarck se rozhodl zobrazit méně vlídnou stránku komunistického režimu: činnost tajné policie, která udržovala lidi ve strachu jako „štít a meč strany“. Dokonale propracovaný systém je zřejmý již z první scény zachycující výuku mladých adeptů Stasi. Sledují promítání dokumentu z výslechu lidí nucených strnule sedět nekonečné hodiny ve světle reflektoru a opakovaně odpovídat na stále stejné otázky. Přednášku vede Gerd Wiesler, chladný a fanatický kapitán tajné policie. Téhož muže pak vidíme večer v divadle na premiéře hry Georga Dreymana, v hlavní roli vystupuje dramatikova žena Christa-Maria Sielandová. Třebaže Dreyman je podle stranických kruhů „jediný loajální spisovatel, kterého čtou i na Západě“, neoklame Wieslerův čich na disidenty. Jinými pohnutkami je veden bývalý tajný policista, nyní ministr kultury Hempf. Má na krásnou herečku políčeno a proto nařizuje dramatika sledovat a něco na něho najít.
Dreymanův byt je prošpikován štěnicemi a začíná mravenčí práce Wieslera, nehnutě sedícího na půdě se sluchátky na uších a přepisujícího hovory v bytě do úřední formy. Ani v soukromí však apolitický Dreyman nepronese nic proti režimu a teprve sebevražda přítele režiséra ho přiměje k protestu. Plynou hodiny a dny, během nichž se Wiesler stává svědkem intimního života dramatika a herečky. Jejich živý vztah a styky s přáteli kontrastují s jeho rutinou a asketickou osamělostí, jejich láska s jeho vyprahlostí, které nemůže pomoci ani návštěva prostitutky. Za neproniknutelnou tváří Wieslera se cosi mění, vyklíčí soucit, sympatie, snad i láska. Stále pečlivě naslouchá, ale formuluje už do zápisu něco jiného, neškodného... Vše končí, jak skončit musí, jeden je potrestán a druhý vyvázne, avšak někdo tragicky zemře. Příběh situovaný do roku 1984 tím překvapivě nekončí a následuje dovětek odehrávající se po pádu berlínské zdi. A ten definitivní konec dává naději oběti – i divákovi.
Životy těch druhých natočil podle vlastního scénáře Henckel von Donnersmarck (33), který pochází ze zámožné západoněmecké rodiny a ani pro svůj věk nikdy nemohl zažít východoněmeckou mizérii. Má však solidní základy, před studiemi filmové režie v Mnichově vystudoval v Leningradě ruštinu a v Oxfordu filozofii a ekonomii. Dramatickou konstrukci svého filmu zformoval do divácky atraktivního tvaru politického thrilleru a obalil melodramatickými prvky, mj. vděčným motivem napraveného hříšníka. Tísnivou atmosféru navozuje volba pošmourných exteriérů a interiérů s umělým osvětlením a většinou chladným, odpudivým pozadím. Autenticitu filmu dodává i reálné prostředí někdejšího sídla Stasi na Normannenstrasse. Předností jsou přesvědčivé herecké výkony: na jedné straně je to Ulrich Mühe, jehož Wiesler je introvert s nepohnutým obličejem a uhrančivým pohledem, na druhé straně Sebastian Koch jako přirozeně elegantní a až neskutečně ušlechtilý Dreyman. Přesvědčivě působí i Martina Gedecková jako herečka s citlivou a zraněnou duší postavená do bezvýchodné situace. (Dodejme, že Mühe byl léta sledován tajnou policií prostřednictvím své ženy agentky).
Film věrně odráží německé prostředí s jeho vypěstovanou ukázněností, postrádající lehkost a nadhled. Řada prvků neodpovídá zcela tehdejší realitě (pronásledováni byli jen zjevní odpůrci režimu, záporné postavy ministra a plukovníka jsou formovány spíše podle nacistických než komunistických vzorů), avšak výsledný dojem je velmi přesvědčivý, a to i podle mínění někdejších disidentů. Ovšem o represivních metodách režimu mnoho nového nevypovídají ani tak záběry výslechů a odposlechů, známé z obrazů jiných diktatur, jako citovaný způsob umlčení umělce: „…když ho bez soudu sebereme a zavřeme na deset měsíců a pak, jakoby se nic nestalo, propustíme – potom už nikdy nebude schopen napsat ani řádku...“