Režisér Wes Anderson je svéráz. Dokáže za hollywoodské peníze točit nehollywoodské filmy, má svůj okruh fanoušků, kritici ho milují a nikdo přitom nemůže říct, že jeho filmům rozumí do mrtě. Specializuje se na komedie s mnoha figurami, jejichž směs vizuální stylizace a osobitého humoru dochucuje osobními sympatiemi k postavám. V Čechách jsou Andersonovy filmy opatřovány podivnými názvy: The Royal Tenenbaums z roku 2001 se stali Takovou zvláštní rodinkou a film Rushmore (1998) byl překřtěn na Jak jsem balil učitelku. Přeložit jeho nejnovější opus The Life Aquatic With Steve Zissou jako Život pod vodou je ještě nejmenší zlo.
Život pod vodou zachovává konstanty Andersonovy tvorby. V prvním plánu je příběhem o pátrání po záhadném skvrnitém žralokovi. V jeho stopách vyráží slavný oceánograf a filmař Steve Zissou, kterému žralok sežral dlouholetého kolegu. Zissou má hned dvě motivace: chce o honbě na žraloka natočit film a zároveň je rozhodnut pomstít spolupracovníkovu smrt. Expedici na lodi Belafonte však od počátku sužují problémy, sahající od nedostatku financí po útok pirátů. Největší zátěží pro posádku jsou však osobní vztahy. Zissoua opustí manželka a producentka v jedné osobě, kontaktuje ho údajný syn Ned a klidu na palubě nepřidá ani přítomnost těhotné novinářky Jane.
Kontrast mezi seriózními motivy (smrt přítele, rozpad manželství, otcovství) a potrhlými postavičkami, rozpustilým výtvarnem i vyloženou nereálností některých scén (hlavně těch s piráty) však naznačuje, že Život pod vodou je něčím víc než jen přímočarou komedií. Jedna z interpretací filmu může vést přes krizi středního věku, naroubovanou na mýtus o hledání svatého grálu. Steve Zissou totiž během pátrání po žralokovi podstoupí zásadní proměnu: sebelítostivý a sebestředný „ředitel zeměkoule“ překoná svůj odpor k odpovědnosti, opět najde půdu pod nohama a přijme své místo ve světě. Mýticko-psychoanalytickému výkladu odpovídajá i několikanásobný motiv otcovství nebo fakt, že cesta zpět od „grálu“ se netematizuje. Příznačné je i to, že Zissoua hraje svým blazeovaným způsobem Bill Murray, který si krizí středního věku nedávno „prošel“ ve Ztraceno v překladu.
Murray Andersonovi hraje už ve třetím filmu; pod režisérovou taktovkou se opakovaně ocitli též Owen Wilson (zde jako Ned), Anjelica Hustonová (manželka Eleanor) či Seymour Cassel (žralokova oběť Esteban). Mezi „nováčky“ patří Cate Blanchettová v roli novinářky Jane, Willem Dafoe coby německý námořník Klaus nebo Jeff Goldblum jako Zissouův rival Hennessy. Každý z těchto herců dokáže výtečně využít prostor věnovaný jeho postavě, jakkoliv je v tak „zalidněném“ filmu minimální. Figury díky tomu nezůstávají u schematických náčrtků.
Tím, čím Život pod vodou upoutá na první pohled, je nicméně výprava. Členové posádky Belafonte neodkládají stejnokroj Zissou-týmu: logo s písmenem Z se vyskytuje na všem od plavek přes pyžama až po svetry a boty, nezbytností je červený kulich. Kostýmy a neméně precizní dekorace (viz interkomy, stínítka lamp, kartotéky...) těží ze sedmdesátých let a o stejnou dekádu se opírá i soundtrack, jehož velkou část tvoří portugalské coververze Davida Bowieho. Podmořské sekvence nezapřou inspiraci filmy J.-Y. Cousteaua, ale zároveň obsahují přiznaně počítačová fiktivní zvířata. Taková směs vlivů vytváří svébytný audiovizuální celek, který přesně odpovídá originální směsi humoru, melancholie a absurdity v rovině obsahu. Podobně košatý přístup Anderson vyznává i v režii: s oblibou scény podkládá druhými plány, takže se plátno neustále hemží ději.
Takto vycizelovaný a osobitý styl bývá výsadou zasloužilých tvůrců. Při vědomí režisérova věku - je mu sotva pětatřicet - lze Andersona s klidným svědomím označit za vizionáře.
