Úvodní titulek: Bosna 1992, po válce ještě ani vidu, ani slechu. Ambiciózní železniční inženýr Luka se pokouší protáhnout odvážně koncipovanou trať mezi Bosnou a Srbskem horským terénem a stěhuje se proto do osamocené stanice vysoko ve skalách. Chtě nechtě ho tam následuje i manželka Jadranka, vysloužilá to operní pěvkyně, a syn Miloš, který se touží stát profesionálním fotbalistou. Stejně jako se Lukovo nádražíčko hemží zvířaty, jsou i okolní stráně zabydlené bizarními postavičkami. Pak přijde válka, Jadranka uteče s chlípným maďarským muzikantem a Miloš, kterého místo do fotbalového klubu poslali na frontu, upadne do zajetí. Nešťastnému a osamělému Lukovi pověsí kapitán Aleksič na krk Sabahu, muslimskou sestřičku z nedaleké nemocnice: prý aby ji vyměnil za Miloše. Jenže Sabaha je krásná, mladá a hladová a věci se semelou úplně jinak.
Věci se totiž semelou přesně tak, jak by jeden čekal mezi opuštěným chlapem a pohlednou holkou v odříznuté železniční stanici. Druhá polovina filmu je tak poměrně nezáživným permutováním standardního milostného trojúhelníku, což z Život je zázrak dělá jen další z řady klonů Doktora Živaga (mám na mysli tu rozvleklou filmovou limonádu, ne knižní předlohu). A když Luka se Sabahou zrovna neválejí sudy po podzimní stráni, nedovádějí v tůni pod vodopádem nebo nefantazírují o tom, jak utečou do Austrálie, dělá si Kusturica aspoň lacinou legraci z jednotek UNPROFOR. Konec věcem taky zrovna nepomůže, i když u něj aspoň zbývá naděje, že jde o sen.
To první polovina je jiné kafe. Kusturica odpaluje Život je zázrak takovým stylem, že jeden nemůže nemyslet na Martina Scorseseho a jeho Mafiány: tak nehoráznou intenzitu ve filmu nevidíte každý rok - a ne nadarmo se v Život je zázrak šňupe kokain z jedoucího vlaku přímo z kolejí. Na plátno se přiřítí medvědi z Chorvatska, trať ovládne nešťastně zamilovaná oslice, v drezíně se rozpoutá opulentní hostina, zpití sígři si nad hlavami rozstřelují flašky od piva a do toho všeho burácí balkánská dechovka v podání Non Smoking Orchestra (kde Kusturica hraje na kytaru a jeho syn Stribor, ve filmu sošný Aleksič, na bicí). Skoro jako by tím Kusturica chtěl ukázat, jaký natlakovaný chaos vládl v Jugoslávii těsně před válkou. Co se mu daří předvést nepochybně je horkokrevná jižní nátura, nevyslovený spoluviník krvavého konfliktu. Všechno se to spojí ve scéně surově krásného fotbalového utkání, při němž se kluci rvou, matky dojetím slzí, trenéři řvou, otcové od rodin chlastají, fanoušci střílejí do vzduchu, muzika vyhrává a nakonec se všichni porvou se všemi a každý je šťastný.
Vrchol filmu pak přijde v jeho zlomovém momentu: to když při hostině na počest Milošova přijetí do fotbalového mančaftu Partizan začne televize přinášet první zprávy o válce. Vzduch je plný sebevražedné radosti, tanec se točí ve zběsilém víru a děje se toho tolik najednou... Kusturica nic nevysvětluje a hlavně nedejbože nehodnotí - jen ukazuje, a v tom je jeho síla. Divák totiž cítí, že pod těmi fantasmagorickými obrazy se skrývá podstata výpovědi o lidech poháněných svou vnitřní nutností. A i když se i v dalším běhu filmu režisér vzepne ke scénám jako je ta s šachovými figurkami přilepenými džemem nebo ta s nesmělým milostnými sbližováním při ohlušujících detonacích, podstata se vytrácí a zůstává jen barvotisková romance, dále rozmělněná výjevy typu holubice na kanónu nebo létající postel milenců. V téhle fázi Život je zázrak zachraňují jen slušní herci (v roli Luky Slavko Stimac, jenž se objevil už v Kusturicově Undergroundu a Vzpomínáš na Dolly Bell?, a začínající Natasa Solak coby Sabaha), krásná krajina a energie ze zvířecích "hrdinů", kteří na nějakou válku kašlou a přinášejí tak přirozený kontrapunkt k lidským postavám.
Pomáhá taky doufat, že to všechno dospěje k nějakému organickému konci - ale nestane se tak. Po neškodné Černé kočce, bílém kocourovi a nepřitažlivém promodokumentu Super 8 Stories tak Kusturica ukazuje, že jakkoliv stále vládne svou vizuální bravurou, často už s ní kolem sebe mává jen jako prázdnou cíchou, do níž přitom kdysi uměl cpát peřiny skutečně závažného obsahu.
