S životopisy slavných umělců bývají potíže. Málokterý jejich představitel se dokáže vyrovnat s rozložitou, mnohdy protikladnou osobností, u níž často platí přímá úměra - genialita bývá vykupována přinejmenším svérázy v jednání, v chování, v citech. Totéž platí o Peteru Sellersovi (1925-1980), prvotřídním anglickém komikovi, jenž svůj talent ustavičně utápěl v druhořadých taškařicích a jen málokdy získal příležitost předvést, co vše doopravdy umí.
Sellers si zakládal především na imitátorských dovednostech, na úžasných převlecích, na schopnosti okamžitě napodobit každého, s nímž se byť jen na okamžik setkal. Na počátku jeho kariéry stál úspěšný, po řadu let vysílaný rozhlasový kabaret Goon Show (snad přeložitelný jako Přehlídka šašků), Sellerse však lákala filmová kariéra. Prosazoval se obtížně a pomalu, dlouho se musel spokojovat s vedlejšími úlohami. Z tohoto začátečnického období známe např. Pět lupičů a starou dámu (1955) či Nejmenší kino na světě (1957). Až komedie Myš, která řvala (1959) mu zajistila pozornost - zahrál si tam hned několik postav, včetně důstojné matróny. Největší slávu a nejspíš i prokletí mu zajistil Blake Edwards pomateným komisařem Clouseauem v sérii Růžových panterů, svou nepředvídatelností ničící nadřízené i zločince. Bezpočet převleků i změněných hlasů, které zde uplatnil, jen potvrzuje, že jeho imitátorské umění neznala hranic.
Nalezneme však jen málo titulů, kde by se přestal vnějškově předvádět a plně se soustředil na povahopis ztvárňované figury. Takovou šanci mu - a hned dvakrát - nabídl Stanley Kubrick. Nejprve se v Lolitě (1961) skvostně zhostil pitvorného vyděrače, v následující válečnické tragikomedii Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964) skvěle obsáhl hned tři rozličné postavy. Důstojným završením celoživotní dráhy se pak stalo politické podobenství Byl jsem při tom (1979). Pod vedením Hala Ashbyho si s překvapivou výrazovou střídmostí zahrál slabomyslného zahradníka, jenž díky monotónní, bezobsažné mluvě vystoupá až na samotný mocenský vrcholek...
Filmovou verzi Sellersových osudů natočil režisér Stephen Hopkins a do titulní role obsadil Geoffreyho Rushe. V pestrém reji různorodých postupů chtěl postihnout Sellersovu rozháranost a vzteklost, vliv dominantní matky i šarlatánského věštce, touhu prosadit se, střídání životních partnerek či ještě spíše trofejní dobývání žen. Chtěl v něm odhalit velké dítě, které nikdy nedospělo, důvěřivého, sebestředného a nepochybně i sobeckého fanfaróna. Vypomáhal si nápodobou amatérských záběrů z rodinného alba, nejprve černobílých, pak i barevných, nechyběly ani ukázky ze Sellersových filmů a jejich natáčení. V metaforickém spodobnění prvního infarktového ataku, kdy Sellerse obklopují shluky jím dosud vytvořených postav, dokonce cituje "kosmický balet" z Kubrickovy Vesmírné odysey...
Jenže Sellers jako by se mu přesto vzpíral, jako by zůstával nepostižitelný. Nakonec se tedy uchyluje k vnějším komentářům, pronášeným jakoby mimo příběh a přímo do kamery někým z hrdinových blízkých (otcem, matkou, režiséry Kubrickem a Edwardsem, z nichž každý přináší svou subjektivně zabarvenou "pravdu"). Je jen škoda, že takto musí zaznít i základní postřeh, že Sellers byl pouhou prázdnou nádobou, u níž záleží na tom, čím se naplní - namísto, aby toto zjištění vyplynulo ze samého příběh.
Rush vyhmátl komikovu hravost, s jakou se oddával převlekům, začlenil i nenadálé návaly vzteku, které končívaly pomstychtivou demolicí (když malému synkovi rozšlape hračky v dětském pokojíčku). Postihl do jisté míry vnější podobu, určenou především charakteristickými brýlemi - avšak Sellersovo charisma navodit schopen nebyl, stává se jen jakýmsi průvodcem po jeho životě. Není náhodné, že výsledek směřuje k melodramatu, někdy dosti rozpačitému (např. ve scéně marného svádění Sophie Lorenové).
Příliš svázáni a jakoby oněmělí však zůstávají i další představitelé: Emily Watsonová, která hraje Sellersovu první ženu, stejně jako Charlize Theronová představující další osudovou lásku Britt Eklandovou. V roli režiséra Edwardse poznáváme Johna Lithgowa, Kubricka zhmotnil Stanley Tucci. Stephen Fry se s bodrou vemlouvavostí proměnil v podvodného předvídatele budoucnosti. Sellersovu matku Peg ztvárnila se značně panoptikálním přídechem Miriam Margolyesová. Její monolog, provázející uléhání do rakve, příliš mnoho neprozradí. Také kameraman Peter Levy, zajišťující dobovou evokaci, nakonec nepřekoná dojemný žánrový obrázek. Tvůrci filmu hlouběji neprostoupili svého rozporného hrdinu, snímek zůstává jen na úrovni někdy až zbytečně pitvorného referování.
