A navíc je to šílenství asi nakažlivé. Protože jak jinak si vysvětlit, že Rebecca kdysi v dětství taky viděla ten strašidelný obrys ve tmě?
Strašení v tomto hororu je založeno na jednoduchém, ale fungujícím konceptu: Bubák se může vyskytovat (a vraždit) pouze ve tmě (nebo velkém šeru). Jakmile rozsvítíte, okamžitě zmizí. Jakmile zhasnete, může se okamžitě (ale opravdu okamžitě) objevit. Což funguje i když rychle blikáte vypínačem nebo střílíte z pistole (výstřel = světlo). A pár dalších podobných vymazlených nápadů.
David F. Sandberg, režisér několika roztomilých kratičkých hororů (ten s pánvičkou je on) tímto filmem celovečerně debutuje a strašení má v malíčku. Většina temných lekacích scén funguje přesně tak, jak má, a nezřetelný obrys spolu se škrábáním nehtů vzbuzuje větší hrůzu, než nějaká CGI HD 3D namaskovaná příšera. (S čímž souvisí i to, že když ke konci bubáka konečně jasně uvidíme, přestane být strašidelný.)
Samotné strašící scény by se asi lépe natočit nedaly.
Bohužel, to, co výborně fungovalo v párminutovém filmečku, funguje o dost hůř v celovečerním filmu (i když má necelých 90 minut).
Sandberg učinil zajímavé rozhodnutí, spočívající v tom, že už někdy před 30. minutou filmu víme, kdo straší a proč straší. A víme to dost přesně. Přesněji, než na konci jiných hororů. Zbývá mu tedy jen rozestavit tři a půl hlavní postavy (matku, dceru, syna, dceřina přítele) do patřičně depresivního domu s obzvlášť strašidelným sklepem, a nechat zhasínat světla. (Duch umí například vyhodit pojistky, takže obzvlášť v noci má nad lidmi jasně navrch.)
Následují všechny možné permutace, které se z takového rozdání karet dají vytěžit, ale obávám se, že jich pořád není dost na celovečerní film. Obzvlášť vzhledem k tomu, že mezilidské vztahy hrdinů, docela zajímavě nadhozené na počátku filmu, nejsou nijak pořádně rozvinuty.
Jinými slovy, po 30. minutě jsem film bral už jen jako takové stylové filmové hororové cvičení.
Hodnocení: 60%
