M. Night Shyamalan ve svých filmech s oblibou buduje uzavřené světy, ve kterých se hraje výhradně podle jeho pravidel. Svým způsobem k dokonalosti přivedl tento princip v hororově-pohádkové Vesnici, kde své filmové hřiště vymezil na jedinou lesem obehnanou mýtinu a nastolil neměnné regule typu „červená je špatná barva“.
V uzavřeném světě se odehrává i jeho nejnovější opus Žena ve vodě. Tentokrát jím je ošumělý funkcionalistický činžák, jehož mrňavé bytečky obývají vesměs loseři, zoufalci a neukotvené existence. Jediným luxusem, který jejich strohé obydlí nabízí, je oválný plavecký bazén přímo pod okny. O dům i o bazén se stará osamělý správce a údržbář Cleveland Heep (Paul Giamatti), který si tento pramálo ambiciózní život zvolil poté, co celý jeho dosavadní svět smetla s povrchu země krutá tragédie.
Nejspíš proto, že Cleveland rezignoval na vlastní život a žije pouze pro druhé, se právě on stane ideálním hostitelem návštěvnice z jiného světa: v jeho bytě najde útočiště vodní víla jménem Story (Bryce Dallas Howardová), která přišla mezi lidi rozsívat duchovní energii ze své nadpřirozené domoviny zvané Modrý svět.
Žena ve vodě není zdaleka prvním filmem, zachycujícím střet pohádkové bytosti s lidskou civilizací. Podobné téma zpracovává už Andersenova Malá mořská víla, Spielbergův Hook nebo – v odlehčenější formě – Dívka na koštěti či seriál Rumburak. Shyamalan se však tváří, jako by tyto příběhy neexistovaly. A od nás jako od diváků žádá ještě mnohem víc: máme zapomenout na to, že jsme kdy viděli vůbec nějaký (hollywoodský) film. Znalost žánrových pravidel a klišé máme odložit před vstupem do kinosálu, stejně tak jako ironii, nadhled a rýpavý sklon k vyhledávání nelogičností. Kdo to nedokáže, je potrestán tím, že se mu Žena ve vodě bude jevit jako nejhorší film všech dob.
Jedině pokud bezvýhradně přistoupíme na hru podle Shyamalanových pravidel, budeme odměněni pozoruhodným zážitkem. Musíme si ovšem smířit s tím, že legenda, kterou je víla jménem Story opředena, spíš než pohádku připomíná bezkrevnou vykalkulovanou konstrukci. Vystupuje v ní poněkud nepřesvědčivá příšera („scrunt“, disponující údajně děsivou schopností se zplacatit tak, že ho v trávě lehce přehlédnete), kuriózní magický předmět (bláto „kii“, kterým si víla léčí rány, ale z neznámých důvodů si ho nenosí s sebou a zapomíná ho ve svém vodním úkrytu) a bizarní pohádková bytost (tři zježené opice zvané „tartutik“). Musíme překousnout fakt, že většinu věcí postavy dělají ne proto, že by to v tu chvíli bylo logické, ale proto, že to tak chtěl režisér. Musíme akceptovat, že to, co se na plátně odehrává, je v některých momentech opravdu hodně stupidní. A jen proto, že je to tak stupidní (zásadní věštby postavy nacházejí v křížovce v novinách a na krabicích od müsli), můžeme věřit, že jde o tvůrčí záměr.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Žena ve vodě nemůže být filmem velkých hereckých výkonů; psychologii postav totiž nahradily nitky, za které své hrdiny vodí režisér. Paul Giamatti svému hrdinovi propůjčil přesvědčivé charisma dobrého člověka, který si není vědom své síly. Většina ostatních, včetně Bryce Dallas Howardové v titulní roli, jsou však jen lépe nebo hůř vymodelované a ošacené loutky. Poněkud rušivě působí fakt, že sám sobě svěřil M. Night Shyamalan až příliš velkou a významnou roli; v davu tragikomických smolařů, obývajících činžák, on jediný je bez špetky ironie vykreslen jako mladý, krásný a talentovaný muž s neobyčejnou budoucností.
Přes všechny uvedené výhrady si myslím, že s pomocí tajuplné atmosféry se Shyamalanovi podaří část diváků získat na svou stranu; přinejmenším tu část, která v kině nepřemýšlí, nepochybuje a nehledá mouchy, nýbrž se nechává strhnout, dojmout a omámit.
