|
S režisérem Ericem Rohmerem, třiaosmdesátiletým klasikem francouzské kinematografie, jsme se v naší distribuci příliš nesetkávali. Tento současník Truffauta, Chabrola, Rivetta a Godarda, tvůrců francouzské nové vlny, kteří se na přelomu 50. a 60. let soustřeďovali kolem časopisu Cahiers du cinéma, jemuž v té době šéfoval, natočil na padesát filmů. Přesto známe jen některé. Částečně se tento dluh pokusil splatit druhý program České televize, když v roce 1997 uvedl kolekci sedmi jeho filmů, mezi nimiž se objevil i Zelený paprsek. Vysílací práva pominula a v paměti zůstal zážitek, který stojí za to občas připomenout. Případně jej zprostředkovat mladším divákům, aby o něco nepřišli. I s tím rizikem, že se jim film může zdát příliš všední, málo efektní a dokonce nudný.
|
Se Zeleným paprskem přichází do kin jeden z titulů tzv. Komedií a přísloví, šestidílného tematického cyklu, jenž Rohmer v letech 1980 - 1987 natáčel. Volně v něm navazoval na předchozí projekt, šest Morálních povídek (1962 - 1972). Oba tyto cykly později doplnil o Příběhy ročních období z let 1989 - 1998. Zobrazoval v nich současné hrdiny a jejich životy, aniž by je chtěl výrazněji dramatizovat. Maximálně je uváděl do znejistění, základního stavu lidské existence, jež se občas proměňuje v něco velmi podstatného, vypovídajícího o charakteru člověka. V cyklech přitom Rohmer projevoval jisté moralizující tendence, které však pojal s jemností, humorem a elegancí, jaké jsou vlastní snad jen Francouzům.
|
V případě Zeleného paprsku jim však rozhodně nedal uhlazenou formu. Příběh o pařížské sekretářce Delphině, která se chystá na dovolenou do Řecka, ale na poslední chvíli ji zruší, protože kamarádka, s níž měla cestovat, změnila plány, natočil Rohmer na 16 mm formát téměř bez scénáře a využitím přirozeného světla. To dalo filmovým obrazům zvláštní zrnitost, jistý impresionistický nádech, což je zcela v souladu s názvem filmu, který odkazuje na nepříliš známý román Julese Verna. V něm se během západu slunce nad mořem dostavuje magický okamžik. Poslední paprsek, který má získat zelené zbarvení, přináší pozorujícím pochopení sebe sama i svých nejbližších.
Právě na něj čeká v závěru Delphina, aby tak ukončila svou kalvárii, jež započala krachem zmiňované dovolené. Náhle získané dny volna se pro ni staly pastí, v níž si více než kdy jindy uvědomila vlastní samotu a nesamostatnost, což ji často přivádí k pláči nebo hysterii. Vyhledává proto společnost, dlouhé hodiny tráví s přáteli u stolu v banálních rozhovorech a oddaluje tak pohled do vlastní prázdnoty. Rohmerova oblíbená herečka Marie Riviéreová dala Delphině velký kus své osobnosti, podílela se na scénáři filmu a většinu scén improvizovala. Její hrdinku můžeme kritizovat i litovat zároveň, jako by zosobňovala esenci lidské nalomenosti, kus každého z nás, avšak v mnohem koncentrovanější podobě.
Podle počtu cen je Zelený paprsek nejúspěšnějším filmem Erica Rohmera. Redakce Cahiers du cinéma ho označila za nejlepší film roku 1986. Ve stejném roce na festivalu v Benátkách získal hlavní cenu Zlatého lva a cenu FIPRESCI. Těžko soudit, zda je režisérovým nejlepším dílem, každopádně stojí za vidění. Přibývající léta možná zesílí jistou statičnost vyprávění, s níž tehdy šedesátiletý režisér popisoval svět mladých lidí mezi dvacítkou a třicítkou. Na druhou stranu právě tato věková distance umožnila Rohmerovi dvojlomnost pohledu. Nešťastnou Delphine sleduje s ironií (a proto ji nechává nalézat na cestách ztracené karty “osudu”), a současně pro ni má pochopení a naději, jež je nadějí i pro všechny “poutníky” a “poutnice”, kteří neprožijí letošní prázdniny podle svých představ.
