Jestliže většina filmových festivalů má soutěž jednu, letošní karlovarská přehlídka rozšířila soutěžní sekce na tři: vedle hlavní soutěže hraných filmů a soutěže dokumentů dostala samostatnou porotu i dosavadní sekce filmů Na východ od západu. Zaměřme se však na soutěž hlavní - co z ní členové statutární poroty a těch tří dalších zvolili a co vynechali.
Ze čtrnácti soutěžních filmů si cenu odneslo šest titulů. Divácká cena deníku Právo připadla kanadskému filmu Můj život s otcem Sébastiena Roseho, který modeluje vztahy bohémského otce a jeho dvou rozdílných synů podobně, jak jsme zvyklí u francouzských melodramat s komediálními tóny. Jemně laděné melodrama, v němž se mísí tlumený humor skandinávský s orientálními reakcemi, přináší dánský film Číňan Henrika Rubena Genze. Příběh místního outsidera a čínské přistěhovalkyně ocenila ekumenická porota i porota FIPRESCI a již během festivalu film zakoupila do distribuce společnost Cinemart.
Cena filmových klubů FICC a Zvláštní cena poroty připadla japonskému snímku Večeře u Noriko. Příběh dvou dospívajících sester, které utečou z domova a změní totožnost, pojal Sion Sono jako poněkud chladný „počítačový“ psychothriller. Po loňském vítězství italského sociálně kritického snímku Takové děti mohl být jedním z favoritů film Za bílého dne Roberta Faenzy. Snímek inspirovaný skutečným osudem sicilského kněze vzdorujícího mafii se bohužel nevymyká obvyklým schématům. Cenu za nejlepší mužský výkon získal ex aequo Luca Zingaretti, který neústupného hrdinu ztělesnil úspornými prostředky.
Ta nejvýznamnější ocenění získaly pouhé dva filmy. Zvláštní cenu poroty si odnesl izraelský snímek Taková krásná země Eyala Halfona, za jehož ironicky míněným názvem se skrývají osudy gangsterů, outsiderů a nelegálů z oblasti u Mrtvého moře. Z několika mozaikovitě složených příběhů zaujme neobvyklé přátelství, které vznikne mezi jednou z ukrajinských žen, vybranou k prostituci, a bývalým policistou, který slouží mafii. Právě za tuto roli dostal Uri Gavriel Cenu za nejlepší mužský výkon ex aequo. Velkou cenu, cenu za režii a zvláštní uznání FICC, získal polský snímek Můj Nikifor Krzysztofa Krauzeho. Film vychází z autentických údajů o životě Epifana Drowniaka, známého jako Nikifor Krynický, který se stal v 60. letech minulého století nejznámějším naivním malířem v Polsku. Styl filmu je odvozen z naivistického vidění prosťáčka Nikifora, kterého pozoruhodným způsobem ztělesnila osmdesátiletá Krystyna Feldmanová. Je kuriózní, že za proměnu ve stárnoucího, podivínského a špatně komunikujícího mužského mrzáčka získala Cenu za nejlepší ženský výkon.
V zářivém osvětlení a efektním pozadí oficiálního předávání cen se bohužel vytratilo několik dalších pozoruhodných filmů. Pomineme-li Šulíkův Sluneční stát, jehož osobité pojetí patrně ocení zahraniční festivaly, které jednají o jeho uvedení, vyčnívaly ze soutěže další tituly. Především to byl politický a přitom hluboce lidský Nepohřbený muž Márty Mészárosové, rekonstruující tragický osud Imreho Nagye. Přesvědčivý výkon Jana Nowického v roli státníka, který nepodepsal a nezradil maďarskou revoluci roku 1956, navozuje smutné analogie z naší historie roku 1968. Stejné historické období připomíná ruský Řidič pro Věru Pavla Čuchraje, propojující individuální osudy vojenské rodiny s politickou intrikou KGB. Divácky víc orientované melodrama však nezapře režisérův talent. V Anglii a ve Švédsku se odehrává film Colina Nutleye Perly královny ze Sáby, jehož děj začíná ve válečném roce 1944. Typicky britská realistická kresba prostředí a charakterů je spojena s poněkud mysteriózní zápletkou okolo žen-dvojčat, které o vzájemné existenci neměly tušení. Výsledkem je dílo, které spojuje realitu, reflexi i humor, diváckou atraktivitu s uměleckými ambicemi. Velký zájem vzbudila přítomnost Raoula Ruize, filmového internacionála chilského původu, který uvedl svůj film Ztracené panství. Příběh o přátelství dvou mužů spojených láskou k letectví se odehrává ve třech časových rovinách a postihuje události od třicátých do devadesátých let 20. století. Vytříbený film plný náznaků a nedořečení klade na diváka značné nároky, ale za to ho odmění prožitkem tajemna a kouzla věčného mládí.
V pražských kinech Aero a Světozor probíhají Ozvěny MFF KV.
