V našich českých luzích a hájích se zrodilo za posledního půl roku několik zajímavých filmových počinů.
Když hovoříme o českém filmu, vytanou řadě z nás na mysl především lehké a laskavé komedie Jana Hřebejka nebo otce a syna Svěrákových. V poslední době se však můžeme v českém filmu setkat i s pokusy o realizaci jiných žánrů, než na jaké jsme zvyklí a jež považujeme za našemu národu vlastní. Pojďme se zblízka podívat na jejich žánrovou pestrost a kvalitu.
Smělým krokem měl do dějin české (koprodukční) filmové kinematografie vkročit evropský projekt režiséra Juraje Jakubiska o legendární Čachtické paní s názvem Bathory. Jakubisko ji oživuje jako silnou a charismatickou ženu, která je donucena čelit příliš mnoha neblahým osudovým okolnostem. Zamýšlené monumentální rozpětí obsahu i palety žánrů bohužel ubírá filmu na přesvědčivosti. Jakubisko se snaží o historickou fresku, psychologické drama i komedii, nakonec ale nejlépe sluší filmu přídomek hororová pohádka. Přesto že se tvůrci ve svých ambicích příliš rozkročili a Jakubisko tak neukázal příliš mnoho z kouzelné poetiky jeho nejlepších filmů, můžeme snad doufat v o něco stravitelnější chystanou třídílnou televizní verzi.
F. A. Brabec dokázal originální filmovou adaptací Erbenovy kytice, že i básnická sbírka může být nenásilně převedena na filmové plátno. Relativní úspěch se rozhodl zopakovat s lyricko-epickou básní Máj od K. H. Máchy. Filmový Máj trpí doslovnou a banálně symbolickou vizualizací, která postrádá nosnou dějovou strukturu, jenž by snímek udržela v přijatelném celovečerním formátu. Stále omílaných vizuálních žní se divák po chvíli dosyta nabaží, ani řádně patetický Třískův divadelní přednes samotné básně nedokáže věrně napodobit romanticky baladickou atmosféru Máchova Máje.
To zcela opačný dojem může vyvolat nenápadný snímek Michaely Pavlátové s názvem Děti noci. Jednoduchý příběh dvou obyčejných dospívajících lidí na lidské periferii stojí v pozadí volně plynoucích zážitků všedního života hlavních hrdinů. Režisérce se daří zachytit syrovou atmosféru noční Prahy a udržet divákovu pozornost přes rezignaci na dramatický vývoj filmových postav. Za zmínku stojí určitě civilní herecké výkony jejich hlavních představitelů Jiřího Mádla a Marthy Issové
Dlouho jsme neměli možnost vidět v našich končinách válečný film. Václav Marhoul svým filmem Tobruk vzdal hold našim vojákům bojujícím pod spojeneckou vlajkou v městě Tobruk v africké Libyi. Poklidné zevlování a pošťuchování vojáků vystřídá zabíjení a umírání na frontě. Marhoul pojal film jako vhled do krizových situací v malé jednotce uprostřed válečné vřavy. Pod tíhou obnaženého válečného utrpení se obnažují také jednotlivé charaktery lidí. Film vyniká až lyrickým vyjádřením válečného utrpení: dlouhé a tiché výlety kamery kontrastují s prostředím pouště a pomíjivostí životů těch lidí dole v zákopech.
Režiséru Filipu Renčovi se taktéž zachtělo návratu k dramatičtějším polohám (jeho prvotina Requiem pro panenku), proto si vybral pro filmovou adaptaci Koptův psychologický román Hlídač č.47. Stejnojmennému filmu chybí dramatická hloubka předlohy, na čemž má podíl kostrbatý scénář s prkennými dialogy, zředěný obsah románu i důraz na efektní karnevalová obrazová ztvárnění. Z litanie rozmělněné nudy pozvedá film precizním hereckým výkonem Karel Roden v hlavní roli hlídače Františka Douši.
