Váleční zajatci si často prožili peklo na zemi, zvláště za druhé světové války. Dodnes se jejich osudy stávají předmětem sporů, i když ani jedna ze znepřátelených stran – ani Rusové, ani Němci – si nemají co vyčítat. Shodně uplatňovali nemilosrdnou vyhlazovací politiku. Němečtí tvůrci mají sklon nahlížet zajaté vojáky Wehrmachtu jako téměř nevinné oběti trápené maniakálními bolševiky (viz například Martinsův thriller Tak daleko, kam mě nohy ponesou, na videu uváděný jako Bílé peklo, případně dokument Erika S. Tescha Ledová cesta – Němci v gulagu). V ruské kinematografii však postavení německých zajatců v Sovětském svazu zůstávalo dlouho tabuizované. Teprve nyní ruský režisér Arťom Antonov v dramatu Zajatci mlhy popisuje korektní zacházení s nimi.
Ve vztahu k německým zajatcům zdůrazňuje lidumilnost řadových vojáků i civilního obyvatelstva, jakkoli zprvu ovládaných vyhrocenou nenávistí k těm, kteří vlast zavlekli do války a zabili jejich nejbližší. Nenávist se oslabí, když při pohledu zblízka Rusové zjistí, že i proklínaní hitlerovci jsou obyčejnými lidmi, rovněž strádajícími. Takový pohled vnímám jako notně alibistický: podle něho za všechny hrůzy, za bezohledné masakry mohou výhradně nadřízení velitelé, případně političtí pracovníci. Jen ti jako by si počínali bezohledně, neznajíce žádného svědomí…
Zajatci mlhy se odehrávají na podzim a v zimě roku 1944, v době, kdy se již existence Tisícileté říše počítala na pouhé měsíce. Rudá armáda se chystala protivníka definitivně sevřít do smrtících kleští. Avšak tyto informace nemělo civilní obyvatelstvo ani řadoví vojáci, tím méně zajatci, občas ještě věřící ve Vůdcovu zázračnou zbraň. Zraněný poručík Anochin (Jurij Tarasov), utápí svou bezmoc i nenávist k nepříteli v alkoholu. Prchá – ještě nedoléčen – z nemocnice a dostává příkaz vystavět se skupinou zajatců kdesi u odlehlé sibiřské vísky Polumgla (tak se v originále film nazývá) dřevěnou věž pro letecký radiomaják. Název filmu nese i širší metaforický význam nejen zamlženosti krajiny, ale i lidského smýšlení.
Scenáristé Igor Bolgarin a Viktor Smirnov postupovali při konstruování příběhu dosti mechanicky: staví na pozvolném překonávání averze vůči zajatcům. Výhradné zaměření tímto směrem vede k tomu, že vykreslení vesničky s několika dřevěnými domky postrádá věrohodnost. Vkrádá se kulisovitost – vše vyhlíží, jako kdyby sem bolševický režim ani nedorazil, jako kdyby ves žila po svém a nezávisle, věrna odvěkým pravidlům. Scenáristé výrazně idealizují vztah k zajatcům. Anochin v německých vojácích zprvu vidí bezcitné vrahy, kteří za zvuků foukací harmoniky postříleli jeho bezbranné kamarády. Pohlcen tíživým snem, v němž si tragické výjevy stále připomíná, vystřelí na zajatce-harmonikáře. Vesničanky, jejich manželé i synové odešli do války (aby se většinou nevrátili), očekávají přicházející Anochinovu jednotku, unavenou a promočenou, s vidlemi v rukou.
Jen zvolna zaujatost roztává: Anochin i v zajatcích nakonec vidí lidi, snaží jim v rámci možností zajistit přijatelné dostatečné ubytování i stravu, když v hlášeních na velitelství uvádí, že nikdo nezemřel. Osamocené vesničanky si zajatce s tichým velitelovým souhlasem dokonce rozebírají, aby jim vypomohli v hospodářství – a případně i jinak… I málomluvný válečný invalida ušetří Němce, s nímž jeho žena spala. Zajatci jsou nakonec vděčni za snesitelný úděl, byť je německý důstojník pohrdlivě označí za ruské mužiky.
Scény, kdy navzdory jazykové bariéře dochází ke sbližování (skrze rodinné fotografie či při oslavě Vánoc s maškarním průvodem), patří k nejsilnějším. I zajatci, zbaveni jakékoli démonizace či naopak karikatury, mají své rodiny, své blízké, kteří na ně čekají, svá úplně obyčejná občanská povolání. Tvůrci do filmu začlenili „etnografický“ prvek šamanství: stará žena zaříkáním Anochina zbaví závislosti na alkoholu.
Antonov vypráví přehledně, zvolna ozřejmuje povahy i motivace postav. V podstatě nevybočí z očekávatelných syžetových schémat. Kameraman Andrej Vorobjov využívá podmanivé přírodní scenerie. Mrazivé, věčně zasněžené končiny obhlíží s jistým okouzlením; vděčné jsou zejména výjevy, kdy kamera z ptačí perspektivy obhlíží několik domků skrčených v nedozírných pláních.
Herecké ztvárnění pracuje spíše s emocemi, s obvyklými charakterovými typy, přiměřeně změkčenými do patrné smířlivosti. Ústředním bodem se stává snaha vycházet si vstříc. Cenné je věrohodné jazykové rozvrstvení – zajatce představují němečtí herci.
