Jsou mladí. Jsou neklidní. Charlotte (Laura Smet) a Paul (Nicolas Duvauchelle). Děsně se milují. Charlotte a Paul. Charlotte právě jede na chvíli do Paříže, na testy do nemocnice. Paul jede s ní.
Brzo se ukáže, jak moc je Charlotte nemocná a dívka zůstává na další a další vyšetření. Paul je z toho nesvůj a milenci se začnou hádat. Na plátno navíc vystoupí Ninon (Marie Denarnaud), Charlottina vzdálená sestřenka a Paul k ní vzplane.
Giannoliho adaptace románu Christiana de Montelly není příběh, který by fascinoval složitostí, nebo hlubokou filozofií. Režie uchvacuje svou přímostí a smyslem pro rafinovanost konfliktu. Téma touhy v blízkosti smrt by šlo jednoduše zpatetizovat, zromantizovat, polepit sentimentem. Giannoli však celou love-story sleduje chladnýma, realistickýma a otevřenýma očima. V tomhle pohledu mají ostatně Francouzi tradici- připomňme alespoň přeestetizované Noci šelem (Les nuits fauves), či aktuální Zvrácený (Irreversible).
Této formě je v Žádostivých tělech podřízen i obraz. Ruční kamera inteligentně těká mezi figurami (nezaměřuje se jenom na toho, kdo zrovna mluví), dlouhé záběry plné „smetí“ narušuje hrubý střih. Jak ale Giannoli poznamenává, nechtěl se přiblížit formě dogma95. Inspiraci hledal ve francouzské nové vlně, ve filmech J-L. Godarda.
Role Charlotte byla pro Lauru Smetovou, dceru nejslavnějšího francouzského rockera a národní instituce- Johnnyho Hallydaye, filmovým debutem. Dívka fascinuje už svou oduševnělou tváří, která skvěle kontrastuje s Charlottinou nemocí. Všechny Charlottiny duševní výkyvy pak Smet zvládá s přehledem a grácií. Duvauchelle i Denarnaud jsou také přesvědčiví a především skvěle vybraní.
Žádostivá těla jsou čerstvá jako nejlepší bretaňské ústřice. A jistá brutalita a nahota? K takovému pokrmu prostě patří.
