Vystavte svoji tvář slunci, pomalu zavírejte oči. Nasajte vůni vzduchu kolem sebe. Představte si, že máte bohatou neupravenou kštici na hlavě a v mysli spoustu rozporných velkých myšlenek, představte si písek, který vás šimrá do bosých nohou, představte si, že jste mladí…
Jsou šedesátá léta a vy studujete vysokou školu v Kalifornii. A jelikož to není zrovna extra klidná doba, může se vám snadno stát, že se brzy připletete k nějakému tomu pouličnímu střetu středostavovských ochránců pořádku s davem rozhorlených a uvědomělých studentů. Není docela vyloučené, že vás v té chvíli chytne „spravedlivá“ chuť někoho zabít. Buď to pod vlivem mladické nerozvážnosti opravdu uděláte, nebo, a to spíš, na vás padne podezření, že jste to udělali. Máte-li řidičský průkaz, budete prchat mimo dosah zákona autem, umíte-li dobře plavat, vydejte se na vlnách vstříc vyhnanství a dokážete-li pilotovat letadlo, a to je ta správná možnost, nenápadně si na nejbližším letišti „půjčte“ osobní letoun a zmizte do oblak. Leťte do pouště, do nádherné pestrobarevné pouště, kde se slunce leskne v tisících zrncích písku, zlatě a rudě. Zamiřte k Zabriskie Pointu. Když budete mít štěstí, potkáte tam bytost, která je stejně mladá, stejně přitažlivá, stejně nasycená atmosférou slunné anarchie jako vy. Dejte se s ní do řeči. Odměnou vám bude příjemná společnost a nezapomenutelné chvíle vášnivého „pouštního“ sexu. Na druhý den si však zkuste rozmyslet ne ani tak ten nápad namalovat obrovská růžová ňadra na křídla svého letadla jako ten vrátit se zpátky na letiště, kde na vás čeká zástup policistů s informacemi, že jste ozbrojený a nebezpečný…
Už můžete otevřít oči. Pokud jste se pokusili o nějakou tu představu, vězte, že jste právě byli svědky příběhu Marka a Darii, dvou mladých svobodomyslných lidí, kteří u kalifornského Zabriskie Pointu prožili pod režijní taktovkou velikána italské kinematografie Michelangela Antonioniho svojí krásnou, leč tragicky krátkou, romanci. Antonioni je na atmosféru šedesátých let odborník, jak dokázala především jeho kultovní Zvětšenina (uvedená v Projektu 100). Z Londýna se tento hloubavý Ital přesunul ještě více na Západ, aby nám přinesl svůj příspěvek k reflexi americké společnosti v transformaci pod vlivem drog, volné lásky a hlavně touhy po absolutní svobodě.
Michelangelo Antonioni natočil po Zvětšenině druhý kultovní film na téma pátrání po rozměrech existence člověka v neklidném moderním světě šedesátých let. Jeho americký snímek nabízí jímavý výlet do krásné kalifornské krajiny i vnitřního světa revoltujícího filmaře. Své hrdiny poslal k proláklině Zabriskie Point za hledáním vnitřní svobody a nechal je ji nalézt – byť i za cenu ztráty vlastního života. Ve slavné závěrečné scéně série výbuchů, kdy ve zpomalených a estetizovaných záběrech létají vzduchem fragmenty symbolů materialistické a konzumní západní společnosti, mluví Antonioni vzrušenou filmovou řečí o potřebě niterné svobody („nezávislosti“) a nutnosti obhajovat tuto tolik důležitou, protože nevratnou, je-li jednou ztracena, hodnotu. Skvěle mu v tom sekundují Pink Floyd, jejichž hudba dává destrukci ledniček a šatníků kreativní podtext. Jako by se rodil nový (duševní) vesmír ve velkém třesku neživé hmoty. (Hudba hraje i jinde ve filmu výraznou roli.)
Rozhodně se ale nevyplatí nechat se odradit pomalým tempem a lyrickým nádechem snímku a dorazit do kina jen na tuto divácky zajisté velmi vděčnou scénu. Předně byste se připravili o několik předcházejících výtečných momentů (zvlášť scéna s policistou a Karlem Marxem) a taktéž by k vám extatické finále tolik nepromluvilo, jako tehdy když společně s Markem a Dariou zažijete jejich vzrušené setkání s láskou a vzdorem…
