Filmy natáčené k nějakému politickému výročí nejsou typické jen pro totalitární režimy, například v komunistickém Československu se oslavovalo zejména osvobození země Rudou armádou a hned poté převzetí moci dělnickou třídou. Netřeba dodávat, že (až na výjimky) vznikaly plakátovité, neuměle vyprávěné historky, zcela poplatné právě aktuálním ideologickým potřebám. „Výroční“ filmy ovšem nalezneme i v meziválečném období. A dlužno dodat, že ze všeho nejvíce podporovaly tehdejší státotvorné legendy, zvláště pak tu o (spolu)účasti legií na probojování samostatné republiky.
Rok 1928 byl vnímán jako zvlášť významný, vždyť od pádu tak ochotně démonizovaného rakousko-uherského mocnářství uplynulo rovné desetiletí. I filmaři měli zdůraznit smyšlenku, že na protirakouském hnutí se podílel doslova celý národ - a organizování toho všeho skrylo pod svá křídla Ministerstvo národní obrany. Nedůvěřovalo soukromým podnikatelům, takže se rozhodlo samo financovat oslavný počin nazvaný Za československý stát. Záslužně jej v říjnu 2008, kdy si připomínáme vznik samostatného státu Čechů a Slováků před devadesáti lety, uvádí pražské kino Ponrepo.
Snímek jistě obsahuje všechno žádoucí, co prvorepublikové generálstvo očekávalo, avšak režie byla svěřena nezkušenému Vladimíru Studeckému, jenž se spokojil s pasivním řazením jednoho osvětově názorného výjevu za druhým. Hlavní bojovou akcí, ve filmu rekonstruovanou, je bitva u Zborova. Pyrotechnicky efektní scény se natáčely na vojenské střelnici v Milovicích.
Do hlavních rolí byli – snad kvůli zamýšlené věrohodnosti – obsazeni neherci, jejichž jména se ani nedochovala, roli generála si přisvojil autor námětu Rudolf Medek, spisovatel legionářských románů, sice také generál, jenž si však svou hodnost vysloužil hlavně jako ředitel Památníku odboje. Příběh se počíná odvíjet na počátku první světové války, která ovlivnila osudy tří venkovských rodin usazených ve vsi pod Karlštejnem – rolníka, dělníka a kováře (ten nejspíš zastupuje živnostnický stav), tedy řekněme pracujících lidí, kteří si na živobytí vydělávají vlastníma rukama. Už samotná volba postav zosobňuje semknutost českého venkova, naopak městské prostředí bylo z příběhu kupodivu vytěsněno. Ani zdůraznění karlštejnské lokality není náhodné: vystupuje zde jako odvěký symbol české státnosti.
Odhodlaný venkovský trojlístek se okamžitě, jakmile to poměry dovolily, staví do protirakouského hnutí, vstupuje do legií, jejichž osvoboditelská mise je vypíchnuta jako určující. Do osvobozené vlasti se hrdinové vracejí s cennými zahraničními zkušenostmi, jeden jako ruský legionář, druhý jako francouzský a třetí jako italský. Po návratu se setkávají s milujícími rodinami i dorůstajícími syny, kteří jsou na své statečné otce hrdí a díky jejich příkladu i oni budou vzornými vojáky, kdykoli připravenými hájit svou vlast.
Jednoduchý hraný syžet je prokládán početnými dokumentárními záběry, spatříme například československé legionáře při jejich anabázi v Rusku i jejich slavnostní návrat, spatříme vyhlášení samostatnosti i příjezd prezidenta Masaryka. Jenže ani spojení hraných scén s dokumentárními pasážemi nevedlo ke kýžené autenticitě, tisk neskrýval všeobecné zklamání, padaly výroky o diletantismu. Přehrávání prozrazuje režisérovu neschopnost přimět neherce (Medka v to počítaje), aby aspoň byli sami sebou – takto se zhlédli v teatrálních zlozvycích, které usilovně napodobují. Také mezititulky (filmy je samozřejmě němý) jsou prodchnuty proklamativními, didakticky zacílenými hesly, v nichž se objasňuje touha po národní svobodě. Autoři nedomysleli, že přisuzovat takové výroky prostým vesničanům, byť ocitnuvším se ve válce, se naprosto míjí účinkem.
Pokud by někoho zajímala geneze tohoto dávno zapomenutého díla, umělecky sice bezcenného, avšak mimořádně zajímavého svým „národnictvím“, může se začíst do objevných materiálů, které otiskl časopis Iluminace (ročník 1993, č.1, s.115—122).
