· Jaké další momenty vás ještě ovlivnily při zvažování, zda se ujmete i režie filmu?
Jedním z momentů, proč jsem se odhodlala k režii, bylo i to, že jsem věděla, že Vašek Postránecký bude chtít, abych ten film točila. A ještě jedna věc se „podepsala“ na mém rozhodnutí. My máme chalupu na okraji Vysočiny, a když jsem dopsala scénář, tak jsem jezdila po okolí a našla jsem s pomocí svého souseda Franty nádhernou vesnici s krásnou návsí – ideální místo pro vesnickou pouť! A najednou jsem si říkala, co všechno bych musela tomu režisérovi tlumočit - kde chci, aby se natočila hráz, že tady vidím tu a tu scénu, že by bylo skvělé, aby tam byla využita bývalá škola… Vlastně jsem si uvědomila, že bych nemohla takto zasahovat někomu do jeho práce. Říkala jsem si, že by to bylo strašné trápení, protože buď bych u natáčení nebyla a trápila se doma, nebo bych na tom natáčení byla a režisér by byl úplný chudák, protože bych mu do toho všeho neustále mluvila. Takže to všechno dohromady, jak se říká, no… upletla jsem si prostě na sebe bič.
· Myslela jste už při psaní scénáře na některé konkrétní herce, vybírala lokace?
Při psaní scénáře jsem určitě myslela ne některé konkrétní herce, na lokace ne. Lokace jsem začala vybírat, až když jsem měla scénář napsaný. Já ráda píšu hercům role na tělo. To má několik výhod. Když toho herce znáte, tak si ho v té roli dovedete představit a ta role vám daleko snadněji ožívá. Nebo při psaní přijdu na nějaké jméno, a to jméno mi pomáhá vidět tu kterou situace konkrétně, jak by ji ten herec zahrál. Postavu dědy Pepíka jsem od začátku psala pro Václava Postráneckého. Pokud jde o herečku, s níž jsem chtěla od začátku dělat, jak to je Eva Holubová. Roli Bobulové jsem vlastně psala pro ni. Neznala jsem ji, ale prostě ji obdivuji, to její herectví, kde vlastně není prostor mezi realitou a hraním. Ona je nesmírně pravdivá, a to mě strašně bavilo. Jsem ráda, že tu roli vzala. A pak byly jiné role, kde jsme museli dělat konkurz. Třeba taková role Vaška. Prostudovala jsem si mladé herce z konzervatoře, DAMU, a nakonec zvítězil Jirka Mádl. Právě svou absolutní přirozeností a bezprostředností.
Navíc v tom filmu kromě dvou hlavních dětských rolí, kterým je sedm let, hrají i další děti. Je jich tam celkem asi dvacet tři – a to nějakým způsobem určí celkovou kvalitu hraní. To znamená, že u těch dětí, když se to samozřejmě povede a vyprovokujete je, aby byly přirozené, potom tam vlastně není žádný odstup od role, takže realita a film – jedno jsou. A tomu se musí přizpůsobit i ostatní herci. Nebo se aspoň snažím, aby to mělo jeden řád. Je to nesmírně obtížné. Holubová a Postránecký jsou vynikající herci, ale vedle nich jsou naturštici, protože děti jsou naturštici. Takže tohle srovnat dohromady není tak úplně jednoduché – ale je to vzrušující.
