Šedesátiletý režisér Oliver Stone v minulosti proslul kontroverzními snímky, ve kterých ostře útočil na ta nejbolavější místa americké historie i současnosti. S postojem rozhněvaného salónního anarchisty, nedůvěřivého vůči společenskému zřízení i jeho představitelům, se zabýval stinným rubem americké demokracie: vietnamskou válkou (Četa, Narozen 4. července, Nebe a země), vraždou nejoblíbenějšího prezidenta (JFK), aférou Watergate (Nixon), machinacemi newyorského bankovního a burzovního centra (Wall Street) či mediálně adorovaným násilím (Takoví normální zabijáci). Proto nepřekvapila zpráva, že se jako první hollywoodský režisér právě on odváží sáhnout po pět let zcela tabuizovaném tématu: teroristickém útoku na věže newyorského Světového obchodního centra. Překvapivé ale je, jak konformní, konvenční a skoro by se chtělo říci až „státotvorný“ snímek World Trade Center je.
Drama vstupuje do českých kin jen několik týdnů po znamenitém filmu Let číslo 93, jenž s nebývalou a bezmála dokumentární věrohodností zobrazil průběh cesty čtvrtého uneseného Boeingu, který jediný nedoletěl ke svému terči. Stone pro svůj snímek zvolil jiný autentický příběh, který se odehrál 11. září 2001. Drama však nerekonstruuje teroristický útok, ale zaměřuje se výhradně na osudy policistů Johna McLoughlina (Nicolas Cage) a Willa Jimena (Michael Pena), kteří byli jako jedni z posledních živých lidí vyproštěni z trosek Dvojčat. Oba zůstali pohřbeni dvanáct hodin pod šestimetrovým příkrovem betonových kvádrů, ocelových traverz, suti a prachu, aniž by se na sebe viděli, nebo si mohli pomoci. Jejich hovory jsou proloženy vzpomínkami na dojímavé události v jejich osobním životě. V paralelní rovině tvůrci sledují, jak ony hodiny v zoufalé nejistotě prožívali i jejich rodinní příslušníci.
Přímému zobrazení útoku se Stone vyhýbá: záběry televizního zpravodajství, jež obletěly svět, všichni důvěrně znají. Režisér je doplňuje zlověstným hlomozem a záběrem na hrozivý obrovitý stín přízračně nízko letícího letadla, který se mihne na jedné budově. Kamera ale objektivem neuhýbá před troskami zborcených věží, což může pro americké publikum i po pěti letech znamenat šok. V hollywoodských blockbusterech, jež vznikly krátce před zářijovou tragedií, se totiž digitálně „mazaly“ všechny záběry, ve kterých se Dvojčata objevila, případně se tyto scény celé přetáčely. (Výjimkou je drama 25. hodina, které jako první americký film nepředstíralo, že tyto mrakodrapy nikdy neexistovaly.)
K zasypání policejního týmu dojde již ve čtvrtině snímku, který se vyhýbá jakémukoli komentáři vůči islámskému extremismu i spekulacím o politickém zákulisí tragédie. Ve filmu se místo toho objevuje zcela nevěrohodná a „wayneovsky“ patriotická postava hrdinského mariňáka, jenž vede v doutnajících troskách WTC záchranné práce a který se, jak se v závěru dovíme, později nechá naverbovat do Iráku. Že jde skutečně o nejtragičtější den v novodobé americké historii, snímek připomíná jen ve své první části a ve finále odehrávajícím se v Ground Zero. Stone si všímá především typických detailů onoho dne: zkrvavených, popelem zasypaných lidí, tisíců a tisíců vzduchem poletujících papírů, všeobecného chaosu panujícího mezi civilisty i policií. Dvě třetiny pomalu plynoucího dramatu však vyznívají, jako by s 11. zářím 2001 neměly mnoho společného. Ničím výjimečným ani neinovují modelové formule záchranářských dramat typu Okrsek 49.
Ani nejpůsobivější Stoneovy snímky se nevyvarovaly tklivým uslzeným momentům. Ve filmu World Trade Center jich je ale přespříliš: především ve scénách, v nichž spolu komunikují zasypaní policisté. Aniž by někdo chtěl zpochybňovat odvahu spojenou s následným utrpením obou zachráněných mužů, jejich převážně ve tmě snímaní, nehybně ležící herečtí představitelé Nicolas Cage a Michael Pena jsou odsouzeni odříkávat jen strojeně patetické a na city jímavě útočící fráze. Stone navíc opakovaně užívá zpomalené záběry podkreslené melodramatickou hudbou. Poněkud neústrojně působí také „mystické“ momenty, v nichž se zavaleným policistům zjevuje Ježíš Kristus. Sentimentální vyznění alespoň zčásti vyvažují různorodě odstíněné emotivní výkony představitelek partnerek ohrožených policistů Maggie Gyllenhaalové (Sekretářka, Sherrybaby) a Marie Bello (Dějiny násilí, Děkujeme, že kouříte), které ani v nejvypjatějších chvílích nesklouzávají k laciným pózám a gestům.
Trauma z teroristického útoku a vládní propagandou udržované obavy z jeho opakování se podepsaly na zdrženlivém přijetí ve své apolitičnosti skoro až alibistického filmu americkým publikem. Amerika stále není připravena na to se vyrovnat se svou nejčerstvější a dosud ještě zanícenou jizvou. Paradoxně i přesto, že se Stone více než spáchaným Zlem zabývá Dobrem, jež v lidech hrůzná událost probudila, a že snaha vyzdvihnout sílu i hrdinství Bohem požehnaného amerického ducha vyznívá – přesně podle hollywoodských pravidel – nesnesitelně sladkobolně. Všechny drásavější hrany milosrdně zaoblující uctivý pomník obětem 11. září vypadá, jako by nevznikl pět, ale jeden rok po tragických událostech. A hlavně jako by ho nevytvořil Oliver Stone.
