Životní příběh Edie Sedgwickové, která v polovině šedesátých let byla jednou z extravagantních krásek z Továrny Andyho Warhola, je k dramatickému ztvárnění na první pohled přímo předurčený. Už proto, že její oslnivý vzestup a zoufalý pád se odehrály během několika krátkých let, v nichž se Edie stihla proměnit ze zvídavé dcerky vážených a bohatých rodičů v umělci obletovanou královnu newyorské bohémy a tvůrkyni nových módních trendů. A posléze v odepsanou trosku, snažící se schrastit peníze na jednu dávku heroinu… Edie zemřela v sedmadvaceti letech a v americké kultuře zanechala stopu jako ztělesnění křehké, sebedestruktivní pomíjivosti – mimo jiné v několika písničkách Boba Dylana, s nímž údajně prožila krátký milostný románek a v jehož tvorbě inspirovala mimo jiné i slavný song Just Like a Woman.
Křehkost i schopnost žít až na doraz daným okamžikem jsou hlavními rysy Edie Sedgwickové také ve filmu Warholka, v němž si titulní roli zahrála Sienna Millerová. Herečka, kterou zatím známe spíš z bulvárního tisku a módních rubrik (v českých kinech se objevila jen okrajově v romantické komedii Casanova, v thrilleru Po krk v extázi a uvidíme ji v Interview), s hrdinkou dokonale splynula. A to i po vizuální stránce – v typickém krátkém blond sestřihu, s výrazně nalíčenýma očima a velkými náušnicemi je od dobových fotografií skutečné Sedgwickové téměř k nerozeznání. I ve velmi vypjatých emotivních scénách působí její výkon poměrně přesvědčivě, alespoň pokud jí to scénář dovolí.
Scenáristický tým interpretuje osud Edie jako rozpolcení mezi dvěma muži. Jako první vstoupí do jejího života Andy Warhol (Guy Pearce). Průkopník pop-artu je v době, kdy se film odehrává, teprve na začátku své zářné kariéry. Ve filmu je zpodoben poněkud zjednodušeně jako „narkoman“, jehož drogou je sláva. Na večírku, kde se s Edie potkává poprvé, ho zprvu zajímá, zda si ho všiml Picasso. V dlouhodobém horizontu usiluje jedině o to, jak svých patnáct minut slávy prodloužit donekonečna. Edie s ním naváže intenzivní přátelství, které má hodně rysů společných s milostným vztahem. Především hořkost, provázející jejich rozchod v době hrdinčina úpadku.
Druhým mužem Ediina života je podle tvůrců Warholky folkový zpěvák, inspirovaný osobou Boba Dylana. Protože skutečný Dylan hrozil, že filmaře zažaluje, jeho filmové alter-ego nese jméno Billy QUinn. A jestliže Warhol je pouze „zjednodušený“, Bob Dylan se na plátně proměnil ve skutečnou karikaturu. V podání Haydena Christensena působí jako pohledný floutek v kožené bundě, který kytaru nosí pro ozdobu a jeho řeči o „poselství“, jež hodlá „sdělit světu“, vyznívají jako chvástání domýšlivého puberťáka. Ve filmu se k němu všichni chovají jako k největší hvězdě dobové pop-music, na plátně se však neodehraje zhola nic, co by jim k tomu zavdávalo sebemenší důvod.
Zatímco Andy Warhol dává Edie možnost zářit – byť pouze v kulisách své Továrny – Billy Quinn jí nabízí pravý opak: namísto zhýralé dekadence výlety do přírody, rybaření, jízdu na motorce a milování u krbu. Zkrátka kýčovitou verzi „normální“ lovestory. A protože Edie zvolí raději Warhola, Továrnu, drogy a sebedestrukci, Billy Quinn z příběhu zmizí stejně rychle, jako se v něm objevil: novinovým titulkem „Folkový zpěvák se oženil s ženou ze severu“.
I když tvůrci se Warholky pokusili kostýmy a dekoracemi věrně reprodukovat atmosféru Warholova světa, od filmu, odehrávajícím se v tomto avantgardním prostředí, bychom mohli očekávat daleko větší odvahu ve výtvarné stylizaci. Namísto toho zůstal krotký realismus a ani rej extravagantních kreatur v Továrně, ani Ediiny drogové stavy filmaře nenispirovaly k tomu, aby z něj jakkoli vybočili.
Edie Sedgwicková v jedné z klíčových scén filmu vysvětluje, proč se vydala do New Yorku, a odvolává se na slavný film s Audrey Hepburnovou Snídaně u Tiffanyho. Ona sama se ostatně jeho hrdince Holly Golightlyové v mnohém podobá. Kdyby autoři Warholky prokázali trochu víc odvahy a tvůrčího rozletu, mohli vytvořit podobně křehce nesmrtelný příběh, jako byl ten její. Takto vše zůstalo u průměrného životopisného filmu.
