Věznice Carandiru v Sao Paulu byla svého času snad největší na jihoamerickém kontinentě. Tísnilo se tu přes 7000 odsouzených. V roce 1992 došlo ke vzpouře. Na její potlačení byla povolána policie. Její jednotky při zásahu zabily 111 mužů. Film Carandiru funguje jako symbol tohoto masakru, kinematograficky jde však o průměrný zážitek. Do děje vstupujeme krátce před incidentem spolu s doktorem (Luiz Carlos Vasconcelos), který přichází vězně monitorovat a léčit. Čím déle v prostředí působí, tím větší důvěru si získává.
Naslouchá jejich příběhům, což formuje epizodickou formu snímku. Začíná rozumět jejich duším. Už z podstaty je doktor velmi laskavý a to bohužel vede k obrazům, kde hrdina vypadá jako televizní moderátor uprostřed své šou. Jeho jemný, ke slovům pobízející úsměv bohužel z plátna mrká k divákovi. Ale budiž. Doktor má své pacienty rád. Horší je postoj režiséra. Ten má pro změnu rád své postavy. Není pochyb, že Babenco je v aféře Carandiru emocionálně angažován. Dvě a půl hodiny sledujeme vězeňskou selanku, kde jsou všichni rovina chlapi, o neděli přijdou ženy a zpěv a slunko svítí. I místní šéf říká- tuhle věznici si vězni šéfují sami. 
Samozřejmě- prostředí JE depresivní, drogy, násilí i AIDS najdeme na každém rohu. Babencův postoj „jsem s nimi“ však vede ke vzrůstající nudě. Celé je to jak nějaký terapeutický kroužek. Reálné akce se příliš neodehraje, díky režisérově lásce se vězni téměř nemají šanci srazit. Pár zajímavých momentů tady ale přesto je. Nejvýznamnější obrat se odehraje v zabijákovi jménem Dagger, který se psychicky zhroutí, když už nedokáže zabít. Babencovy odvěké motivy- život na ulici, homosexualita, či na druhé straně opěvování
drobných radostí a melancholický humor i v Carandiru tvoří nezbytnou složku díla. Veskrze klidný život v Carandiru dokumentuje i svatba dvou vězňů- doktorova pomocníka Sem Chance a Lady Di. V závěrečné čtvrtině se po brazilské hymně během fotbalového mače v odlehlejší části komplexu strhne bezcenná šarvátka, která eskaluje v celovězeňské povstání. Během chvíle ovládají znepřátelení vzbouřenci celý barák. Zásah policistů je otázkou minut. Jeho brutalita překvapí všechny a potěší krvelačné diváctvo.
Pro morální dopad je snad cenná, ale dovolím si tvrdit, že film to prohrál dávno před ní.
S Pixotem se to nedá srovnat.
