Debutující režisér a scenárista – a zároveň zkušený herec – Stuart Townsend si zvolil téma krvavých pouličních protestů, jež se odehrály na přelomu listopadu a prosince 1999 v americkém Seattlu. Tisíce protestujících tehdy zablokovaly jednání Světové obchodní organizace (WTO).
Do počátku zasedání zbývá jen několik hodin a starosta Seattlu Jim Tobin (Ray Liotta) se chystá na velkolepý svátek, který proslaví jeho město po celém světě. Předem promluví i k demonstrantům (kteří u takových akcí nemohou chybět) a snaží se domluvit na nenásilných protestech. Už druhý den ale demostranti projeví nebývalou organizovanost. Jejich blokády nelze překonat bez zásahu police. Začíná tak pětidenní bitva v ulicích…
Kdo bude Townsendovým pravým hrdinou, není od úvodních titulních pochyb: idealistická americká omladina, jež je úchvatná i v okamžicích svých pochybností. Scénář ukáže různé typy protestujících, bez výjimky jsou to však sympaťáci. Jedním z vůdců odboje proti „vykořisťovatelským mezinárodním institucím“ je Jay (Martin Henderson), jemuž policisté při podobných protestech zabili bratra. Poznáváme jeho dlouholeté parťáky Sam (Jennifer Carpenterová) a Djanga (André Benjamin) i horlivou novicku Lou (Michelle Rodriguezová). Tito demonstranti nejsou žádní primitivové, ale vzdělaní lidé, jimž dobré rodinné zázemí umožňuje nekonvenční životní styl. Jay i Sam občas nahlédnou marnost svého boje – aby se vzápětí po hollywoodsku znovu nadchli. Zato násilníci v řadách anarchistů jsou jen nepočetné černé ovce.
V obdobné scenáristické schematičnosti uvíznou i ti, kteří plní roli nezúčastněných. Blonďatá televizní reportérka Jean (Connie Nielsenová) tváří tvář policejnímu násilí podpoří protestanty. Z osudu prodavačky Elly (Charlize Theronová), kterou zraní anonymní těžkooděnec, a jejího manžela Dalea (Woody Harrelson), jenž je sám policistou a v afektu surově zmlátí Jaye, Townsend vytvořil nevybíravý doják. Zde se už scenárista pouští na hodně tenký led, když tvrdí, že uniforma vytváří loutky fašizujícího systému. Subtilnější pohled nabídne postava mladého policisty Johnsona (Channing Tatum), který si z akce „odskočí“ jako agent-provokatér.
Životnější okamžiky tak z Townsendova snímku probleskují jen náhodně. Třeba v bezmocné figurce idealistického lékaře Mariče (Rade Šerbedžija), který marně přesvědčuje zasedající o nutnosti nevidět v lécích pro země třetího světa pouze zboží. Anebo v uražené ješitnosti afrického delegáta Abasiho (Isaach De Bankolé). Také oni posloužili Townsendovi k dotvoření mozaiky o zkaženosti vládnoucí třídy, avšak jako jedni z mála předvádějí lidsky přirozené chování.
Vzpoura v Seattlu je dramatem politickým, agitačním. Stuart Townsend přijal schematické vidění světa, v němž se kladní hrdinové utvrdí ve svém přesvědčení a dovedou je k „vítěznému“ konci. Diváky se film snaží obracet na „pravou víru“. Co ale Townsedovi protestující ve skutečnosti dokázali? Ne mnoho. Jen narušit průběh jednání, na němž se možná pouze posvěcují dávno učiněná rozhodnutí.
Ideologická vypjatost filmu škodí, protože Townsend se zároveň projevil jako zručný režisér, který je schopen vytvořit stylově kompaktní film, navíc s jasně koncipovaným poselstvím. Bez ohledu na to, že se jedná o poselství naivní a jednostranné. Formálně volí správné prostředky (kvazidokumentární kameru a střih), což zaujme zejména mladé publikum.
Vzpoura v Seattlu snese srovnání s českým dokumentem Hry prachu (2001), který se věnoval pražskému zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000. Marečkův film se drží více stranou a – jak název napovídá – je hravější, všímá si spíše rituálů na obou stranách barikády. Naopak Townsendův snímek je perfektní podívanou pro ty, kteří se chtějí utvrdit ve svých názorech.
Vzpoura v Seattlu nabízí pohled do nedávné historie, do doby krátce před atentáty z 11. září 2001. Poté se zrodil jiný světový nepřítel, ovšem předtím to byly – svým způsobem – rajské časy. Mediální a intelektuální elity se ještě ochotně zabývaly životním prostředím a nespravedlivou distribucí bohatství, dnes už tyto ideály tolik netáhnou.
