Paměť a vzpomínky jsou pro jednoho z nejvýznamnějších autorů americké poválečné sci-fi Philipa K. Dicka klíčovým faktorem pro zkoumání nedokonalosti lidské podstaty a pozorování proměny identity uvězněné v iluzorní realitě. Zatímco ve filmech Blade Runner a Total Recall byly replikantům/lidem implantovány falešné vzpomínky, ve futuristickém thrilleru Výplata je jeho hlavnímu aktérovi paměť opakovaně vymazávána.
Tento hazardní zákrok připomínající „mentální kastraci“ dobrovolně podstupuje geniální elektronický analytik (Ben Affleck). Pracuje na ilegálních projektech jako tzv. reverse engineer: pro konkurenční firmy analyzuje výrobní technologii špičkových digitálních vynálezů. Po dokončení každé choulostivé a copyright obcházející práce mu jeho chlebodárci vybílí paměť a zašlou vysoký honorář. Po poslední, obzvlášť lukrativní zakázce, na níž pracoval v orwellovsky střežené budově tři roky, však zjistí, že se osmimístné sumy zřekl a místo ní si sám zaslal jen obálku se dvěma desítkami bezcenných předmětů. A aniž by znal důvod, FBI jej obviní z vlastizrady a jeho bývalí zaměstnavatelé jej chtějí – i s pomocí dvojnice jeho „zapomenuté“ přítelkyně – zlikvidovat...
Výplata připomíná – rovněž Dickovou předlohou inspirovanou – sci-fi Minority Report (nahlédnutí do budoucnosti ovlivňuje dění v současnosti) zkombinovanou s thrillerem Memento (i v tomto pozpátku puštěném příběhu hlavní postava skrze mlhu amnesie skládá z nesourodých indicií střípky minulosti). Můžeme zde nalézt i ozvěnu filmu Agent bez minulosti (také v něm titulní postava nalézá „záchytné“ předměty k sebepoznání), nicméně snímek je inspirován především principem počítačových her typu adventure. Ona zdánlivě nepotřebná obálka je typickým „inventářem“, v němž má hráčem ovládaná postava skryty různé předměty, jejichž použití na správném místě a ve správnou chvíli vyřeší zapeklitý problém a posouvá příběh vpřed. Krabička cigaret, celodenní jízdenka, sluneční brýle, sprej na vlasy, kovová mince a další předměty, které inženýr bez paměti nalézá v obálce, fungují obdobně. (Proč si ale do obálky nepřidal i manuál, který by vysvětlil co a proč má dělat, na to scenárista Dean Georgaris odpověď nedává.)
Stavět celý dvouhodinový film na tomto východisku nebylo šťastné: ve chvíli, kdy diváci pochopí, že se hlavní protagonista z každé šlamastiky vždy dostane díky využití banálního předmětu, ztrácí snímek napětí. Na rozdíl od počítačové hry používání předmětů z „inventáře“ mohou jen pasivně sledovat a ne sami ovlivnit řešení jednorázových „rébusů“. Ačkoli se režie ujal v Americe etablovaný hongkongský akční specialista John Woo, jeho explozivního, obřadně choreografovaného stylu se nedočkáme (jedna letící bílá holubice působí spíše sebeparodicky). Ve filmu se objeví pouze dvě akční scény: vedle nijak vynalézavé honičky na motorce dojde jen k „povinné“ rubačce ve finále, jež překvapí jediným pěkným nápadem (řízené mechanické rameno odzbrojí zloducha a jeho zbraň předá do správných rukou).
V zásadě by potlačení akčnosti nevadilo, jenže snímek směřující k dnes již trochu anachronické pointě (předloha byla napsána v roce 1953 a je to na ní znát nejen vzhledem k tématu „zneužité technologie ohrožující lidstvo“, ale i v případě verneovských vynálezů jakými jsou stroj na počasí a čočka vidící za zakřivení vesmíru a tudíž do budoucna!) autorův provokující potenciál nijak dál nerozvíjí. Výchozí povídka totiž neposkytuje dostatečně „hutný“ materiál pro dvouhodinový thriller a zápletka má (jak už to bývá u filmů pohrávajících si s minulostí i s budoucností) mnoho logických trhlin. Sterilní „hi-tech“ kulisy nenabízejí zdaleka tak uchvacující a detaily nabitou vizi blízké budoucnosti jako Scottův Blade Runner či Spielbergův Minority Report a klíčoví herečtí aktéři navíc postrádají charisma. Nepřekvapí to u Bena Afflecka, jenž svého analytika vybavil již tradičně bezduchým pohledem jako by mu nebyla vygumována paměť, ale prošel přímo lobotomií. Bezbarvě však působí i Uma Thurmanová v roli jeho partnerky Rachel, která zřejmě měla být (jako její jmenovkyně v Blade Runneru) emotivní katalyzátor příběhu, zůstala ale jen „hezkou dívkou“.
Aniž by diváci museli podstupovat složité mozkové procedury, ze všech zfilmovaných předloh Philipa K. Dicka se tento snímek vymaže z jejich pamětí možná nejrychleji.
