Bylo 13 po Hitchockově Psychu. Bylo pět let po Polańského Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby). Psal se rok 1973 a kina uačala promítat horror Williama Friedkina Vymítač ďábla (The Exorcist). Muži si zakrývali oči, děvčata vřískala a slabé povahy omdlévaly. Jeden divák si při tomto výkonu zlomil čelist o hranu opěradla. Nějaký evangelík prohlásil, že v pásech s celuloidem přebývá démon. Studio muselo kvůli výhružkám půl roku chránit Lindu Blairovou, představitelku posedlé Regan.
Vymítač ďábla ve své době způsobil šok přesto, že nabízí atrakce již viděné a „pouze“ je zvýrazňuje. Jde tedy o podobný druh šoku, jaký letos vzniká okolo Wanova horroru Saw, což je v podstatě Mlčení jehňátek vs Obvyklí podezřelí +porce tvrdé drastiky a vizuální dovednosti.
Odehrává se ve čtvrti Georgetown v současném Washingtonu. Herečka Chris MacNeilová (Ellen Burstyn) zpozoruje u své 12 leté dcery Regan změny chování, které nejprve vypadají na psychickou poruchu. Zatím nedaleko se osvícený otec Damien Karras (Jason Miller) pokouší zahnat osobní krizi sportem a alkoholem. Stíny v duši se mu ale prodlužují, když jeho matka tone na smrtelném loži. Matka vodí Regan po doktorech i psychiatrech, ale k úspěchu to nevede. Děvče tropí neplechu. Chodí jako pavoučí žena, obrací hlavu o 360°, vydává ďábelské zvuky a dělá obscénní gesta. Když vyčerpá všechny možnosti, upne se matka k tomu nejzoufalejšímu – povolá vymítače. A tím se má stát právě Karras. Církev mu pro všechny případy na pomoc přivolá starého otce-archeologa Lankestera Merrina (Max von Sydow), který už démona jednou vymítal – kdysi dávno v Africe.
Z vedlejších pozic drama oživuje detektiv a filmový fanda Kinderman (Lee J. Cobb), jenž řeší vraždu, v níž má zjevně prsty posedlá Regan.
Tempo snímku, který napsal William Peter Blatty dle vlastního románu, je velmi pozvolné – k samotnému vymítání se dostaneme až v posledních dvaceti minutách. Tyto pasáže jsou také těmi nejzajímavějšími a výrazně vylepšují dosud sterilní podívanou. Reganina matka neprojde za celý film žádným vývojem, stejně jako nikdo další z exponovaných figur. Ne, že by postavy nebyly v situacích, které by zvraty neumožňovaly, ale Friedkin se soustředí na Reganino provokativní chování a s tím kontrastující, civilně podaný souboj s něčím, co už by 400 let nemělo existovat. Problém je, že přípravy k samotnému vymítání zaberou 100 minut. Navíc i když režie používá křesťanské a satanské tematiky poskrovnu (ve srovnání s nejnovějším Harlinovým Vymítačem: Zrozením, působí v sekulární společnosti spíš jako v komiksu Superman v negližé.
Atmosféra sama je přitom přátelská jako krev na jatkách a těžší, než bouřkový mrak. Před třiceti lety asi bylo nějak víc pošmourno. Většina režisérů ale především tolik nespěchala se střihem. I dnes nahání promražený Reganin pokoj husí kůži a její kouzelné triky našly následovníky ve všech Kruzích a Ju-Onech dohromady. Dlouhé úzké schodiště je pak mistrovskou kulisou.
Friedkin také neutíká k obvyklým horrorovým hudebním efektům náhlých smyčců a „ďábelská“ bublavá mluva dokáže i po letech působit neotřele.
Vymítač ďábla je nafouknutá bublina, zralá z velké míry na rychloposuv, za což je ale z velké míry zodpovědný sám námět.
Zájem diváků způsobil v průběhu let produkci dalších třech pokračování, která se vyznačují nezadržitelným úpadkem kvality a devalvací hodnot, pro které se stal Friedkinův horror vyhlášeným.
