Literární předlohou pro pátý celovečerní film francouzského režiséra Jeana-Paula Civeyraca (nar. 1964) se stal román herečky a spisovatelky Anne Wiazemsky Hymnes à l´amour (1996). Název knihy odkazuje k písni Edith Piaf, která tvoří jeden z leitmotivů samotného filmu. Na ploše pětaosmdesáti minut je nám předkládán příběh lásky mezi mužem a ženou, viděné především z pohledu ženského, tedy velice emotivního. Film je rozdělen do čtyř kapitol, jejichž názvy shrnují a anticipují význam následného děje. Tím se Civeyracovi podařilo navodit dojem modelovosti a všeobecné platnosti vyprávěného příběhu.
Mladá violoncellistka Marianne se zamiluje do svého kolegy z orchestru Étienna. Toto milostné vzplanutí Marianne konfrontuje v své mysli a v svém srdci se vzpomínkami na vlastní rodinnou minulost. V pohledech do jejího dětství jsme svědky komplikovaných vztahů mezi otcem, matkou a jejich milenci. Podnětem k této cestě do minulosti je úmrtí matky (hraje ji Eva Truffautová, dcera Françoise Truffauta). Marianne mezi jejími věcmi nalezla poslední vůli již dříve zemřelého otce, ze které se dozvídá o jeho utajované milence Béatrice. Vypraví se za ní do míst svého dětství a setkává se nejen s nyní již postarší a s životem vyrovnanou Béatrice, ale i s Ghislaine, služkou v jejich rodině, která musela kvůli svému milenci odejít. Obě ženy jí nakonec pomáhají nalézt sebevědomí a jistotu v krutě nejistém světě emocí.
Film je zabydlen ženami a jejich pohledem na citové vztahy. Mužům je zde přisouzena role spíše vedlejší, ač jsou to právě oni, kdo jsou hybateli ženských duší. Dodejme, že ženy převládaly i v realizačním týmu: za kamerou stála Céline Bozonová a střih měla na starosti Sylvie Fauthouxová. (Obě dvě již s režisérem spolupracovaly na některých z jeho předchozích filmů.)
Role Marianne se s jistotou a hlubokým procítěním zhostila Jeanne Balibarová, která se s psychologicky propracovaným charakterem nesetkává ve své herecké kariéře poprvé (objevila se např. v Rivettově filmu Kdo ví). Bolestné hledání i kýžená proměna nové životní perspektivy v závěru filmu vyjadřuje herečka nejen jako niterný svět emocí, je též symbolizováno vnější proměnou hrdinčina zjevu. Počáteční nejistota a ztracenost ve světě lásky se odráží v obranném černém kabátu, navíc zdůrazněném rudým šálem a extravagantním kloboukem. Marianne to dodává vzezření smutného, citlivého klauna. Smutek i nejistota ji však postupně opouštějí, nakonec nachází opět svobodnou vůli rozhodnout o sobě samé a svých citech.
Bulle Ogierovou, která hraje Béatrice, jsme mohli vidět například v Rivettově filmu Célina a Julie si vyjely na lodi. Kromě dvou zkušených hereček v hlavních rolích vybral režisér do filmu dobré, ale nepříliš obsazované herce, čímž zdůraznil civilnost příběhu silně prožívané, ale ve své podstatě běžné lásky.
Zásadní prvek filmu tvoří hudba, která zní doslova od prvního až do posledního záběru. Převládají melancholické symfonické skladby Felixe Mendelssohna, přesně vystihující hrdinčino rozpoložení. Kromě hudby klasické zaujímá důležitou funkci zmiňovaná píseň Hymne à l´amour (tedy „Chvalozpěv lásky“). Ta provázela vztah Marianniných rodičů, ale i vztah jejího otce s Béatrice. Text písně hovoří k divákům svým jasně symbolickým významem.
Většina děje se odehrává v interiérech bytů či hotelových pokojů. Jejich útulnost, ale i sevřenost a potemnělost, vybízejí k prolínání skutečnosti a vzpomínek. Tento styl vyprávění nám připomene nedávno uvedený film Françoise Ozona Pod pískem (jehož téma není až tak vzdálené od tohoto díla). V nemnoha exteriérových scénách převládá uvolněnost a vzdušnost, jakou známe například z rohmerovského cyklu Čtvero ročních období. Atmosféra milenecké krize se tím vyjasňuje a alespoň na chvíli dochází k oproštění od tíživosti sevřených pokojů i duší.
Jednou ze základních funkcí umění by mělo být „shromažďování rozporů a složitostí světa, ve kterém žijeme“, což se filmu Všechny ty krásné sliby jistě daří. Důkazem je i to, že v roce 2003 získal francouzskou filmovou cenu Jeana Viga. Ta je udělována francouzským režisérům, kteří prokázali „zvláštní nezávislost ducha a originální styl“. Mezi její držitele patří například Jean-Luc Godard, Maurice Pialat nebo Olivier Assayas.
