Když se v roce 1990 objevil v kinech film Vojtěch, řečený sirotek režiséra Zdeňka Tyce, zapůsobil jako zjevení na diváky, kteří jej v neklidných polistopadových dnech ještě stačili zhlédnout. Vyzařoval ze sebe něco, co lze nazvat vyspělou filmařinou, s důrazem na obrazovou stránku vyjádření. Dialogy zde slouží pouze k navození atmosféry a sdělení nejzákladnějších informací. Tyc snímek natočil jako absolventský film v koprodukci FAMU a Filmového studia Barrandov.
Film vznikl na motivy povídky Ivan ukrajinského spisovatele Jevhena Hucala. Impresionisticky laděná próza, napsaná v šedesátých letech, svými popisy přírody podněcovala obrazotvornost tvůrců. Co postrádala, byl děj a vývoj událostí. Za smyslově bohatým líčením scenérií krajiny i jejích zákoutí se drama přicházejících událostí, podaných i ve filmu značně poeticky, dalo jen tušit. Řada motivů zůstala nedořečených, otevřených čtenářovu domyšlení, což pro adaptaci znamenalo výhodu. Na přípravě filmu se podíleli scenárista Jiří Soukup, kameraman Jaromír Kačer a režisér Tyc. Děj přesunuli z Ukrajiny do oblasti jihočeských rybníků, do poválečného roku 1946.
Podstatná je účast kameramana Kačera na celkové koncepci filmu. Jihočeskou krajinu zachycuje na černobílý, širokoúhlý materiál, Pohrává si přitom se světlem, když slunce nebo měsíc vykouzlí z hladiny rybníka zrcadlící plochu. Nad jejím lyrickým povrchem se pak odehrává „lidská komedie“ s náležitě hořkým koncem. Není ostře vyhrocená, její „kontury“ jsou impresionisticky rozjitřené, podobně jako noční scény, kdy titulní hrdina převážně vykonává své povolání.
Vojtěch byl najat do funkce místního baštýře, hlídače rybníků. Z pohledu vesničanů je ale především cizincem, podivínem a přivandrovalcem. Vypráví se o něm, že jezdil s cirkusem. Málokdo však ví, že strávil rok ve vězení. Má totiž na svědomí smrt člověka, který zemřel na následky jeho opileckého žertu. Na „legraci“ se podílel i jeho kamarád Lojza (Vlastimil Zavřel), kterému se ale podařilo včas zmizet. Vojtovy první kroky na svobodě míří tedy za Lojzou do jeho vesnice; očekává od něho pomoc. Zaměstnání baštýře Vojta vykonává poctivě, což ztěžuje život místním pytlákům, takzvaným čapíkům. Ve vsi totiž platila mezi zákonem a jeho porušovateli jistá tolerance. Vojta jde rázně proti této zvyklosti, a to se mu stane osudným…
V době svého vzniku byl Vojtěch, řečený sirotek chápán jako podobenství totalitního systému. Tím, že pracuje s náznakem, je ale stále nadčasový a i po patnácti letech od premiéry má šanci oslovit publikum. Alegoricky laděné vyprávění je členěno do šesti kapitol (1946, Cizinec, Čapíci, Tři ženy, Žluč, Anežka). Hlavní roli zde dostal Petr Forman, později známý z filmů Akumulátor I. nebo Horem pádem. Podal výborný herecký výkon, projevující cit pro hrdinovu výjimečnost. Ta tkví v jeho velké smyslovosti. Vojta umí souznít s přírodou: raduje se ze slunečních paprsků, ranní rosy či deště, bez dlouhého přemýšlení odkládá oděv, aby se toho co nejvíce nabažil. Nepotřebuje hmotné statky, jako by mu stačila jen nezkažená krajina a možnost být její součástí. V tom je svobodným, a jako každý navenek svobodný jedinec budí pozornost, závist a strach vesničanů. Ti cítí potřebu se ho zbavit, podobně jako sedláci v Michálkově dramatu Je třeba zabít Sekala. Oba filmy pojí motiv lidského pokrytectví, příznačný pro většinu příběhů z venkovského prostředí.
S Vojtovou smyslovostí souvisí i jeho vztah k ženám. Jeho staropanenská sestra Marie (Eva Holubová), která dříve chodila s Lojzou, bratra marně přesvědčuje, aby se vrátil domů. Stárnoucí, ale stále ještě smyslná vdova Blažena (Jana Dolanská), je schopna se do svého podnájemníka zamilovat a jen čeká, kdy si o ni řekne a projeví zájem o společnou domácnost. A do třetice studentka Anežka (Barbora Lukešová), která přijela na prázdniny z města. Její půvab a vitalitu však pohlcuje zhoubná tuberkulóza. Vzdělanost a ušlechtilá prostota této dívky Vojtu přitahuje, ba rozvášní ho natolik, že ji málem znásilní. Pro Anežku je Vojta ztělesněním naplno prožívaného života, kterého sama není schopna. Bude na chvíle strávené s Vojtou později nostalgicky vzpomínat (dokládají to úvodní pasáže filmu, z nichž vychází najevo, že právě ona je vypravěčkou celého příběhu).
Díky ojedinělé kameramanské práci Jaromíra Kačera (později točil např. s Ivanem Vojnárem podmanivou Cestu pustým lesem) se o Tycově filmu mluvilo jako díle navazujícím na kinematografii šedesátých let. Hledaly se dokonce paralely s díly Františka Vláčila nebo s Romancí pro křídlovku Otakara Vávry. Opomenuta by však neměla zůstat ani práce zvukařů Jiřího Lenocha a Josefa Hubky. Zvuková stopa filmu výrazně smyslově obohacuje tento na dialogy prostý příběh a v součinnosti se symfonickou hudbou Miloslava Kabeláče a Martina Smolky jej přibližuje k lyrickoepické filmové básni - baladě.
Opomeneme-li některé příliš okázalé projevy hrdinova rebelantství (s bidly na voru či v koruně stromů), prokázal Zdeněk Tyc ve svém celovečerním debutu mimořádnou filmařskou citlivost, kterou se mu v dalších filmech (Žiletky – 1994, UŽ - 1995, Smradi - 2002) prozatím nepodařilo zopakovat. S výjimkou UŽ šlo však pokaždé o poctivá díla hledající jistý duchovní přesah, a to i v tak konkrétně ukotveném příběhu, jako byli Smradi, obírající se společensky závažnou otázkou rasismu. V tom tkví Tycova výjimečnost na poli naší kinematografie, ve které jistě dosud neřekl své poslední slovo (pokud jím není režírování show Na stojáka pro kabelovou televizi HBO). Potřebuje však dostatečně nosnou látku a scénář, což je obecný problém českého filmu.
