Film byl Clintem Eastwoodem natočen podle stejnojmenné knihy Jamese Bradleyho, jehož otec byl jedním z mužů, kteří vztyčili 28. 2. 1945 vlajku na vrcholu ostrova Iwo Jima během historické bitvy. Fotografie této události byla použita k prodeji obligací na válečnou půjčku, když Spojené státy byly blízko bankrotu. Šest mužů se zúčastnilo postavení vlajky, ale pouze tři se dožili konce války. Film, který tvoří pohled ze strany bojujících Japonců – Dopisy z Iwo Jimy – měl původně být součástí Vlajek našich otců.
Není to Eastwoodův nejlepší film, na to je příliš rozvleklý a mimo všechnu snahu neosobní, ale stojí za podívání a zamyšlení.
Nejde o ryze válečný film, je to film o politice války a vojácích. Téměř polovina příběhu se zabývá fotografií a tím, k čemu byla použita a jak ovlivnila životy těch, kteří se na ní objevili. Druhá polovina je demystifikací válečných operací. Ve filmu je společnost poměrně lhostejná k veteránům, stejně jako politici. Nikdo nechce slyšet o válce, všichni chtějí slavit vítězství, vojáky vidí jako hrdiny včerejška, což je zvláště aktuální dnes, kdy Bush snížil pomoc rodinám padlých v Iráku na polovinu...
Film je společnou produkcí Clinta Eastwooda a Spielberga, Spielbergův vliv je cítit v obraze a některých kompozicích – například shluk vojenských lodí okolo ostrova Iwo Jima. Symboliku najdeme dortu ve tvaru vojáků vztyčujících vlajku zalitých jahodovou omáčkou, která se Irovi promění v tmavou krev. Mezilidské vztahy jsou vykresleny v Eastwoodově stylu. Za zmínku stojí záchranná akce, kdy Američan ubodá Japonce, aby mohl pomoci krvácejícímu kamarádovi. Film je natočen na barevný pás, film střídá barvu a desaturovaný obraz v souboru vzpomínek, roztříštěných a někdy nesourodých, zarámovaných současností, ve které James Bradly píše svoji knihu.
Poměrně prominentní místo má ve filmu Ira Hayes v podání Adama Beache, Ira je indián kmene Pima, narozený v rezervaci Gila River, který odešel ze školy, aby mohl vstoupit k mariňákům. Zemřel ve třiatřiceti letech za nejasných okolností, s přispěním alkoholu. Je jasné, že se Eastwood snaží pochopit a částečně napravit, co historie Irovi udělala. Je to nakonec Ira, který se pěšky vydá z Arizony do Texasu, aby sdělil pravdu o vztyčování vlajky rodině opominutého padlého, přestože pro něho to byl nepodstatný akt. Ira byl parašutista, jako bylo mnoho historicky opomíjených Indiánů, protože kromě vstupu do vojenských sil bylo alternativa hladovění v rezervaci. Ve filmu jsou silné narážky na diskriminaci, která Iru ničí a kterou praktikují i jeho spolubojovníci. Indiáni nesměli být piloti, nikdy nebyli velícími důstojníky. Vzdělání bylo omezeno, ale práce nebyla žádná. Filmový Ira trpí následky toho, co viděl a dělal. Skutečnost, kterou prožil, zkombinovala válečným utrpením „neočištěné“ bojovníky s vědomím, že to bylo k ničemu, že po válce vše bude stejné. Mezi pamětníky je stále živé rčení, že jenom jedna věc byla horší než být černochem na Jihu: být Indiánem – kdekoliv. Bradley napsal v nekrologu, že Ira chtěl, aby se věci po válce změnily a Indiáni se mohli pohybovat stejně svobodně jako bílí.
A ještě citát z knihy Jamese Bradleyho: „Nakonec jsem došel k závěru, že měl možná pravdu a že neexistuje taková věc jako hrdinové, že jsou jen lidé jako můj otec. Pochopil jsem nakonec, proč je jim nepříjemné, když jim říkají hrdinové. Hrdinové jsou něco, co si vytváříme, co potřebujeme. Je to pro nás cesta k chápání toho, co je téměř nepochopitelné: jak toho mohou lidé tolik pro nás obětovat. Ale můj táta a ti muži riziko na sebe brali riziko smrti i zranění, která utrpěli, pro svoje kamarády. Mohli bojovat za svou zemi, ale oni umírali pro své přátele. Pro muže před sebou a vedle sebe. A jestli si jich opravdu chceme vážit, pak bychom si je měli pamatovat takové, jací opravdu byli, jak si je pamatoval můj otec.“
