Jména titulních hrdinů nemají nic společného se skutečnými figurami známého baviče a zpěváka. „Jména pouze jemně naznačují, že hlavní hrdinové celebritami nejsou, ačkoli by jistě chtěli být,“ říká režisér a scenárista Vladimír Morávek. „Někdy ale taky říkáme, že ten film pojednává o zničující lásce dvou televizních moderátorů na pozadí natáčení silvestrovského programu pro rok 2005 – to aby byl zmatek,“ dodává Morávek.
Při obsazování filmu se spoluscenárista a režisér Vladimír Morávek spolehl na své osvědčené herce. „Dobře obsadit film nebo divadelní hru znamená dobrou polovinu úspěchu. Anebo neúspěchu,“ říká Morávek. „Je k tomu potřeba být odvážný, přísný a vynalézavý.“
V roli nehorázného revizora Václava Hrubeše tak uvidíme Jana Budaře. Je také spoluautorem scénáře a autorem hudby k filmu. „Nedá se nic dělat, Honza se stal tím, čím chtěl vždycky být – významným filmovým pracovníkem,“ říká Morávek.
O Richardovi Krajčovi Morávek říká: „Richarda jsem poznal blíž, když jsem hledal přestavitele Merkucia do své inscenace Romeo a Julie v Národním divadle – Romea jsem už měl, s Pavlem Liškou ho měl nazkoušet právě Honza Budař. Za Richardem jsem jel tenkrát ministerskou volhou až do Ostravy. Cesta trvala šest hodin, sněžilo a pršelo, posledních padesát kilometrů padaly kroupy, ale já věděl, že si jedu pro herce, který pro mě jednou bude hodně znamenat. Tak jsem to všechno vydržel. A jsem rád, že jsem se nespletl.“
Úloha laskavé a pečující babičky Miriam Marešové, s jejímž odchodem se její vnuk Pepík slepě přimkne ke svému problematickému příteli Vaškovi, byla poslední filmovou rolí legendární české herečky Stelly Zázvorkové. „Ten den strávený s ní byl mimořádný,“ říká Vladimír Morávek. „Pořád jsme se něčemu smáli. Když pak za týden dorazila zpráva o její smrti, byli jsme stále ještě v tom stejném domečku, kde ona před sedmi dny točila svou jedinou scénu. Ten den jsme toho moc nenatočili. Byl to bezesporu nejsmutnější den natáčení. Vítek, asistent režie, koupil šest litrů ořechového likéru, rekvizitář zapálil všechny svíčky, co jsme po domě našli, Richard odešel na kopec, vrátil se s náručí bílého šeříku, který pak nebylo kam dát – tak jsme ho dali do ledničky, seděli na zápraží a mlčeli. Šeřík z ledničky omamně voněl, ořechový likér chutnal po hořkých mandlích a světlo bylo něžně lososové. Nikdy na žádný z těch dnů nezapomenu.“
„Je poměrně jisté, že náš druhý film vzbudí značně kontroverzní přijetí. Bojíme se toho a počítáme s tím. Není ani tak veselý jako Nuda, ani tak útěšný, ani tak snadno definovatelný. Nepojednává ani tak o přátelství (jak myslím všichni čekají), jako spíš o podivné době, ve které žijeme,“ říká Vladimír Morávek. „Se všemi hodnotami, pahodnotami, nemocemi, idoly, mylnými nanebevzetími, se vší nervozitou, úzkostí, blbými hlasy v rádiu, soutěžemi na všech krabičkách, se všemi možnostmi i hroznou samotou ve tři ráno. Je to nehorázně smutná komedie. Když jsme ji poprvé promítali koproducentům, zbledli a pak vztekle kopali do nábytku. Nicméně při té stejné projekci se Vítek v devadesáté minutě filmu rozplakal tak, že nemohl přestat, museli jsme mu přikládat obklady. Tak uvidíme…“
