Znáte ho všichni: Vinnetou, ušlechtilý syn náčelníka kmene Apačů Meskalerů. Jeho jméno žilo v každém stanu, v každé chatě, u každého táborového ohně…
V upoutávce na třicátý ročník Letní filmové školy, která je letos ve znamení pohádkových návratů do dětství, zvou diváky do Uherského Hradiště Old Shatterhand a Vinnetou. Zcela oprávněně. Pokud pro generaci (nejen) v šedesátých letech narozených diváků můžeme nějaké filmy označit za „kultovní“, budou to právě v německo-jugoslávsko-italsko-francouzské koprodukci vzniklé mayovky. Právě ony totiž formovaly naše romantické představy o americkém Západě (Nikomu nevadilo, že se v těchto filmech vše natáčelo mezi jugoslávskými azurovými jezery a jadranskými pískovcovými skalisky, Avšak ani Karel May nikdy nežil mezi indiány v Americe...) a o jeho hrdinech, kteří vždy stáli na straně utiskovaných a bojovali proti bezpráví.
Tváře a kostýmy představitelů hlavních hrdinů Lexe Barkera a Pierra Brice zastínily i výtečné, ale až příliš „realistické“ ilustrace Zdeňka Buriana v knižních předlohách. Kult mayovek však nepřesáhl hranice států, které se podílely na jejich natáčení – jen s výjimkou zemí za železnou oponou, kde se staly symbolem báječného dobrodružství, vyvedeného navíc v zářivých barvách a širokoúhlém formátu. (Tuzemské dobové recenze byly vesměs odmítavé: například Práce hořekovala, že „Vinnetou a jeho přítel Old Shatterhand se z romantických hrdinů musí měnit ve westernové manekýny“.) Ačkoli klasický western byl v té době za svým zenitem, za „velikou louží“ se německé kovbojky neprosadily, jelikož s výsostně americkým žánrem mnoho společného neměly.
Snímek Vinnetou pojednává o prvním příjezdu mladého německého geometra-greenhorna na Divoký západ. Hodlá tu prověřit, proč je trať ohnivého oře navzdory vyměřeným plánům vedena přes území indiánů a přitom se spřátelí s šlechetným synem apačského náčelníka a zamiluje se do něj jeho krásná sestra Nšo-či... V mayovské filmografii nejde o první, ale již o druhý film: režisér Harald Reinl totiž už o rok dříve, v roce 1962, zahájil původně nezamýšlenou sérii snímkem Poklad na Stříbrném jezeře. Film z předlohy Karla Maye vychází velice volně (jeho dílo již nebylo chráněno autorskými právy), v porovnání s následujícími „vinnetouovkami“ ale ještě nejvěrněji. Snímek Vinnetou (spolu s Pokladem na Stříbrném jezeře) definoval poté už jen nepatrně se variující strukturu dalších dobrodružství plných přestřelek, pronásledování, přepadávání, honby za zlatem i (oproti předloze přidaných) zamilovaných pohledů.
Ve filmech se vedle Lexe Barkera a Pierra Brice donekonečna objevovali ti samí herci, aby stále znovu oživovali totožné typy postav rozčleněných národnostně (neohrožení Němci, hrdí indiáni, zdegenerovaní Britové, hrabiví Američané), ale i rasově (árijsky dokonalí světlovlasí hrdinové versus černovlasí či rusovlasí zloduchové). Viz MAYOVKY- FILMOGRAFIE.
Zřejmě i vinou onoho stále se opakujícího castingu (kupříkladu představitelka Ribanny Karin Dorová ztělesnila ve čtyřech filmech čtyři různé postavy) se filmy od sebe liší jako dvě kapky vody. Syndrom zakonzervovaného hereckého ansámblu se navíc přenesl i do „mayovek bez Vinnetoua“ v arabských a v mexických kulisách, v nichž hawkensovsky se hihňající Ralf Wolter vždy hrál šaškovité přihrávače hrdinů Lexe Barkera, představitelka Nšo-či Marie Versiniová se ve všech filmech natočených ve stínu pádišáha proměnila v krásku v ohrožení a Rik Battaglia (který jako padouch Rollins zastřelil Vinnetoua) se stal synonymem pro padoucha ve stetsonu, turbanu i v sombreru.
Ačkoli je snímek Vinnetou – stejně jako všechny další zfilmované mayovky – zidealizovaný a naivně bezelstný, postavy jsou až čítankově černobílé, akce spíše legrační a humor infantilní, vše to kupodivu stále funguje. (Myslím tím prvních pět ze sedmi snímků, jež spolu natočili Lex Barker a Pierre Brice: čtyři filmy z 60. let, v nichž po boku Brice vystupovali různí Old Surehandové nebo Old Firehandové, ztratily bez dokonale mužného Barkerova charismatu většinu kouzla, o nejnovějších, zcela příšerných pokusech znovuvzkřísit vinnetouovskou legendu raději ani nemluvit.) Jen s málokterým jiným filmem totiž prožijeme návrat do dětství s tak intenzivním pocitem nostalgie, která zahaluje doby, kdy se stály dlouhé fronty před pokladnami biografů, sbíraly se z časopisů vystřihované fotografie, vyměňovaly se pohlednice, na kotoučové magnetofony se z černobílé televize nahrávaly podmanivé ústřední melodie, a ze dřeva a polystyrenu se vyřezávaly stříbrné pušky, kouzelné henryovky, nebo těžké medvědobijky.
Tož, vydejme se znovu na pouť nekonečnými dálavami amerických prérií, hlubokými údolími i po vrcholcích vysokých hor a prožijme opět ona veliká dobrodružství...
