Juliusz Machulski – úspěšný polský režisér a v 90. letech také neméně zdatný filmový producent (realizoval snímky Jerzyho Stuhra, Wladyslawa Pasikowského nebo Krzysztofa Krauzeho – např. Můj Nikifor) – si vždy dokázal získat diváky svými kultovními parodiemi rozmanitých filmových žánrů, zasazenými do specificky polského prostředí (Vabank, Sexmise, Kingsize, Kiler…). Na jejich úspěch se pokusil navázat také ve svém zatím posledním režijním počinu – snímku s poněkud záhadným názvem Vinci. V Polsku byl jak u publika, tak u kritiky přijat příznivě, otázkou ovšem zůstává, nakolik tato svérázná komedie může zarezonovat u českého diváka.
Machulski se chtěl vrátit k poetice svého režijního debutu Vabank (1981), který se o tři roky později díky diváckému zájmu dočkal pokračování s praktickým názvem Vabank II. Pro svůj specificky ironický pohled na svět zločinu režisér zvolil opět i po více jak třiceti letech osvědčený žánr kriminální komedie, kterou místy mísí s prvky satiry a absurdity. V rámci daného žánru se jedná o zábavný a po všech stránkách (kvalitní scénář, vynikající herecké výkony a přesně načasovaná režie) dobře provedený film.
Machulski mistrně rozvíjí zápletku, která se točí kolem pokusu ukrást známý obraz Leonarda da Vinciho Dáma s hranostajem, umístěného v Muzeu Czartoryských v Krakově. Děj se odvíjí od okamžiku, kdy je kvůli údajným zdravotním problémům z vězení předčasně propuštěn vyhlášený zloděj uměleckých děl – „známá firma” Cuma (Robert Wieckiewicz). Jak se později ukáže, musí za svou svobodu zaplatit poměrně vysokou cenu: je přinucen ukrást výše zmíněný „polský klenot”. Jak se Machulski sám přiznává, právě tento obraz pro něho symbolizuje to nejcennější výtvarné dílo, které Poláci jako národ vlastní. Cuma tedy vyhledá svého přítele Juliana (Borys Szyc) – spolupachatele zločinu, za který se dostal – shodou okolností a díky určité míře své čestnosti – sám do vězení (vysvětlující mistrná černobílá retrospektiva akce kradení mincí prostříhaná s Cumovoým propouštěním vězení).
Machulski Cumu – v kontrastu s jeho drsným zevnějškem – charakterizuje jako sympaťáka a tak trochu věčného smolaře. Zločin byl pro něho vždy především zábavou a vzrušením… Jaké pak musí být Cumovo překvapení, když zjistí, že se jeho bývalý kumpán dal na pokání, začal žít poctivý život a našel si slušnou práci: stal se policistou! I přesto – nebo právě proto – ho vtáhne do svých plánů, což Julianovi komplikuje život. Je odhodlán za každou cenu chystanému zločinu zabránit, a to poněkud rafinovaně: nechá si u sympatické studentky akademie výtvarných umění Magdy (filmový debut Kamily Baarové, která svou podobou připomíná právě onu dámu z Vinciho obrazu) a starého padělatele Hagena (Jan Machulski, otec režiséra) vyrobit dokonalou kopii obrazu, kterou se chystá vyměnit za originál, aby zabránil velké národní ztrátě. Jenže, jak už to tak v kriminálních komediích bývá zvykem, zápletky se vrší a události se často komplikují… Kdo se nakonec stane vlastníkem obrazu, není vhodné prozrazovat. Diváky rozhodně nemine zajímavá a vtipná pointa…
Machulski mistrně buduje jednotlivé situace, vždy postupně rozvrhne zápletku, aby následně diváka rozesmál jejím vyústěním nebo ho napínal komplikovaným vrstvením děje. Důsledně pointuje dialogy a nejednou se v anekdotách naváží do polských reálií (policie, touha vlastnit umělecká díla…). Dobře vede herce, také jeho spolupráce s předním polským kameramanem Edwardem Klosińským vyústila do netradičního výtvarného ztvárnění současného Krakova, které ovšem někdy připomíná spíše reklamní šot lákající turisty k návštěvě tohoto královského města…
Snímek Vinci je především dobře udělanou, příjemnou oddechovou komedií, u které se diváci mohou zasmát a dobře pobavit. On vlastně ani zvolený žánr nepředpokládá nějaké výraznější mravní ponaučení či intelektuální poselství. Když se navíc mezi polskými herci v hlavních ani vedlejších rolích neobjeví pro českého diváka známé tváře, je těžké odhadovat, zda si u nás snímek získá takovou popularitu jako v Polsku.
