KLASIKA. O Vetřelci Ridleyho Scotta vážně nelze napsat nic moc jiného. Sci-fi horror, ve kterém svoje síly spojil režisér Ridley Scott, producent Walter Hill, herečka Sigourney Weaverová, výtvarník H. R. Giger a titulkář Saul Bass. Každý ho viděl desetkrát v televizi, a přesto zůstává jedním z nejděsivějších a nejúžasnějším kinem všech dob.
6 čárek za 6 mrtvých. Jednoduché, perfektní tvary. Úvodní titulek rozkrývá pomalu název filmu. Dlouhé jízdy ZTICHLÝM Nostromem, těžařskou lodí firmy Weyland Yutani, která po dlouhé plavbě TICHEM vrací k Zemi. Málokdo bude tohle ticho považovat za mírumilovné. Je hrozivé. Prázdné. Výhružné. A přesto náhle loď ožije. Astronauti procitají z hibernačního spánku. První cigareta, hrnek kafe („To nejlepší co tu je“). Pohled na navigaci: rozčarování. „Matka“ odklonila Nostromo od své trasy. Zachytila vysílání SOS z jakési planetky LB 426. Je nutné ho prozkoumat?
Jak to, že ten chlap Scott dokázal během pěti let (1977–82) dotáhnout 3 úžasné filmy, z nichž dva jsou stále zdroji inspirace a pomalu se stávají součásti zlatého fondu kinematografie? Jistě, dá se mluvit o tom, že Vetřelec byl před Blade Runnerem jenom zahřívačkou, protože jde o „obyčejný“ sci-fi horror bez dalekých přesahů. Ale žádné z následujících pokračování Vetřelce Scottův originál nepřekonalo, a to je nerežírovali žádní amatéři (Cameron, Fincher, Jeunet). Ani závratně postupující technologie, zvyšující se divácká otrlost a s tím spojený agresivnější vyprávěcí styl nepracují pro Scotta. Vetřelce, stejně jako jeho biologický cyklus, lze rozdělit na tři části.
I. Egg, čili Vajíčko: Posádka je svou Matkou postavena před volbu- prozkoumat, nebo neprozkoumat tajemné signály? Zvědavost je silná pokušitelka. Během krátké chvilky tu máme konflikt mezi zodpovědností (Ripleyová) a soucitem (Ash) k napadenému členu posádky. Ono se později ukáže, že Ash to myslí jinak, ale to v tuto chvíli není podstatné. Zajímavé je přehození sterotypů: bývá to obvykle žena, kdo podlehne citům a muž, navíc robot(!) dbá na předpisy. Funguje to skvěle a vrátí se to dvakrát, když se dozvíme pravou Ashovu motivaci.
II. Face-Hugger, čili Ksichtolap: Obvyklá hra na partu v jámě lvové. Scott ale postavy nesnímá polopaticky, aby si každý uvědomil, že teď zemřou, nebo nedej bože ŽE vůbec zemřou. Když se někdo od skupiny oddělí, věnuje mu režie tolik prostoru a sleduje ho s takovým (sou)citem, že vás chtě nechtě k hrdinovi připoutá. Hrůzu pak nenahání smrt sama, ta je opravdu jenom nutným (a jak Scott ví i nudným) vyvrcholením. Jde o ty až eroticky promyšlené přípravy plné závratných zkratek, či mrazivých zastavení (famózní kuchyňská scéna, Brett hledá Jonese v temném skladišti, narazí na padající vodu a rachtající řetězy, působí to děsivě, vetřelec je určitě nablízku, načež si Brett v té vodě omývá umouněnou tvář).
III. Alien, čili Vetřelec: Vrcholně osobní boj Ripleyové o vlastní přežití v neopakovatelném podání Sigourney Weaverové. Vše začíná ďábelským konfliktem s robotem Ashem, který skončí jeho šílenou „desintegrací“. Ripleyová se cítí být podvedená, naštvaná a odhodlaná vetřelce projednou nakopat do zadku.
Mistrovský kousek pak přichází v závěru. Ripleyová nastaví autodestrukci lodi. Cestou k záchrannému modulu se střetne s vetřelcem. Rozhodne se autodestrukci přerušit, ale o vteřinky jí to nevyjde. Tady se zúročuje, že si Scott všímá kdejakého odpočítávání- od banálního přistání na planetce po adrenalinové pasáže autodestrukce Nostroma. Ripleyové se nakonec podaří do modulu doběhnout a odletět včas. A tady žena nejdřív uloží do hibernace kocoura Jonese, jehož přítomnost úspěšně nahrazuje sexuální zápletku (ve scénáři původně plánovaná se zálesáckým velitelem Dallasem). A potom se sama svléká do těsného spodního prádla, aby si mezi kabely a trubkami všimla jeho. Své slizké noční můry.
Hrůza ve Vetřelci je kromobyčejně rafinovaná. Vetřelce jednak málokdy vidíme celého, a jednak –jak říká Ash – „Jde o dokonalý organismus“, který je tím pádem možné i obdivovat, anebo alespoň mít k němu úctu. Je to inteligentní, záludný nepřítel se slabostí pro- hleďme- rafinovanost. Scott si navíc všímá vetřelcových detailů (voda proudící z mordy) a uplatňuje je v kulisách: voda, řetězy. Tím tvora démonizuje, jako by byl všude.
Vetřelec je jedním z mála sci-fi filmů, který nehledí ohromit svou technikou. 1500 metrů dlouhá Nostromo vypadá z dálky jako obrácená ropná plošina, zblízka pak její antény a tyče evokují prehistorického ještěra. Posádka kouří, mele zrnkovou kávu, je zamazaná od oleje. Nevyhnutelnou typovitost figur maskuje improvizace v dialogu (herci mnohdy ani nevěděli, co je čeká) a prostor, kterého se jim dostává. Tým astronautů pak vypadá jako skupina lidí, kteří vážně něco řeší, a ne jako banda hlupců, kteří už už aby zařvali (v obou významech). Vizuální stránku dokresluje úsporný, odbarokizovaný střih Terryho Rawlingse a Petera Weatherleye. Obraz Dereka Vanlinta pod Scottovým vedením charakterzuje delikátní práce se světlem a stínem.
Ve zvukové stopě se výrazně projevuje pípání a klopot počítačů i vetřelce. Na Vetřelci svým způsobem vyrostla sláva švýcarského surrealistického výtvarníka H.R.Gigera. Ať se vám jeho objekty a malby zdají sexistické, fašistické, nebo odporné, ten chlap má vkus jak hrom. Detaily ukryté pod velkorysou linkou vetřelce jsou přesné a ohromující.
Oproti své původní verzi nepřináší režisérská, neboli „DC“ verze mnoho nového. Jde spíše o detaily, které potěší fandu Vetřelce, potažmo pak Ridleyho Scotta; kromě toho tyhle „nové“ scény jsou dávno dostupné na DVD. Zásadnější nové obrazy jsou dva: Ripleyová najde Dallase a Bretta uvězněné ve vetřelčím slizu na stěně (nápad, který původně na scénu uvedl James Cameron ve Vetřelcích). Pak byla rozšířena sekvence, ve které Ripleyová utíká před vetřelcem chodbami soptící lodi, a tuším, že v původní verzi také vetřelec neodkopnul klec s tím zrzatým kocourem…
Pár záběrů bylo naopak zkráceno. Po několikanásobném televizním uvedení už Vetřelec není film, u kterého by mi tuhla krev v žilách. Jenom kroutím hlavou nad tím, jak je to… ale ano, geniální.
