Skutečný příběh odvážné novinářky je sice poznamenán zjednodušením hollywoodské produkce, nabízí však zajímavý pohled do investigativní žurnalistické práce, o které se sice hodně mluví, málo se však ví, co vlastně obnáší. Film se zabývá palčivou otázku současnosti: Co je schopno pohnout společností natolik, aby si uvědomila, že proti zlu se dá bojovat? Odpovědí překvapivě není solidní a pečlivá novinářská práce, ale mafiánská poprava známé tváře z bulvárního plátku.
V letech 1994-1996 se v Irsku v důsledku ekonomického boomu mezi irskou mládeží masově rozšířilo užívání tvrdých drog, především heroinu. Policie zvládala chytat jen drobné dealery a na velké nestačila (nebo to alespoň tvrdila). Bossové gangů totiž své značné příjmy danili, aniž by museli uvádět jejich zdroj. (Paralel s postkomunistickým Českem se nabízí ovšem víc, jen ten vrchní drogový boss jako by nám tu chyběl. Ne - jen se o něm zatím nepíše.)
Film zhruba popisuje příběh tak, jak se ve skutečnosti odehrál: Krásnou a křehkou Veronicu přesvědčí návštěva drogové čtvrti, že toto je pravé téma, o kterém by měla psát - konečně jí dojde, že svou prací může být opravdu užitečná. Divákovi je toto znázorněno scénou, ve které si předškolní děti hrají s injekčními stříkačkami. (Viděl jsem to i v Praze; když si ale ve filmu malí Irové zkoušejí jakoby píchat heroin, musel jsem se smát.) Žurnalistka tedy nažhaví své kontakty z podsvětí a začne sbírat informace. Jejím cílem nakonec je dostat nejvyššího šéfa drogové mafie.
Guerinová nebyla jen odvážná, ale také dost naivní. Nejen v některých aspektech své práce (vmést pohádkově bohatým nezaměstnaným do tváře "Dobrý den, prodáváte drogy?" by asi nenapadlo žádného eléva), ale hlavně v přesvědčení, že jí se nemůže nic stát.*) Dělala, co mohla: zveřejňovala v The Sunday Independent detaily obchodů s drogami, přitom však nemohla zveřejnit jména jejich aktérů, přestože je znala. Dopracovala se k nim, i když svému informátorovi několikrát "skočila na špek". Chyběly však důkazy a novinám i jí hrozily žaloby na ochranu osobnosti.
Bulvární charakter novin, do kterých Veronica Guerinová psala, jí umožnil gangstery nazývat alespoň přezdívkou a udělat o drogách seriál na pokračování. Stála za ní redakce i šéfredaktor. Ani ten ji však po prvním napadení nepřesvědčil, aby práce nechala. Jak tvrdí autoři filmu, kdyby to Veronica vzdala, Irsko by dnes bylo jiné, horší. V pátrání po zdrojích špinavých peněz mafiánů se ale ocitla osamocená. Bohužel pro ni opravdu našla toho pravého bosse a dala mu to rázně na vědomí...
Nabízí se další srovnání s domácími poměry: Kromě dost brutálních útoků, jakým například bylo napadení šéfredaktora Respektu, známe jediný případ plánované vraždy. Obětí měla být Sabina Slonková. Ta patří bezpochyby k elitě české investigativní žurnalistiky. Její informace však pocházely hlavně z policejních zdrojů, zatímco Veronica Guerinová čerpala často přímo z podsvětí. Oba případy však pojí jedno: popravu novinářek si objednali gangsteři až ve chvíli, kdy se tyto ženy začaly zajímat o jejich soukromý majetek a způsob jeho nabytí. A je jedno, že Karel Srba nebere drogy, ale úplatky...
Za úvahu stojí tři věci. V první řadě fakt, že úzké kontakty Slonkové na policisty z elitních útvarů jí možná zachránily život, kdežto Guerinové nepomohla běžná policejní ochranka. Za druhé - poznali byste nyní Sabinu Slonkovou, kdybyste jí potkali na ulici? (A to je deník MfDnes dnes již do jisté míry bulvární...) A nejlepší nakonec: přestože soud označil vysokého státního úředníka a činného agenta vojenské rozvědky za mafiána, zákony (v tomto případě proti korupci) u nás zůstávají velmi benevolentní. V Irsku to byla vražda Veronicy Guerinové, po které se zdvihly masové demonstrace proti drogovým dealerům a došlo konečně k zostření zákonů, které do té doby sloužily více gaunerům než slušným lidem.
Čím hlouběji tedy novinář rozkrývá pozadí zločinecké organizace, tím více musí spolupracovat s policií. Jenže ta česká, stejně jako tehdy irská, má k novinářům dosti vlažný vztah. Pokud chcete zajímavé informace, na jejichž základě se dá pátrat dál, musíte se policii občas zavděčit oslavnou reportáží podle jejích představ. Pokud novináři odhalí nějaké nekalé policejní praktiky, dobré vztahy jsou pryč... Jak krásná, zajímavá, ušlechtilá a přitom dobrodružná je práce novináře! Má ještě někdo zájem?
*) Sám musím přiznat, že v době, kdy Veronica Guerinová byla ještě naživu, mi známí kriminalisté radili, abych se v praktikách nejmenované pražské firmy přestal hrabat, nebo si rovnou pořídil dvě pistole - legální automat co největší ráže a nějaký starý neregistrovaný kvér. "Střílet budeš buď první, nebo vůbec. Tak to chodí. Když bude mít útočník "jen" železnou tyč, dostaneš vraždu, 10 až 15 let. Ale jestli ho pak najdou s bouchačkou v ruce, máš vyhráno." Pomalu a jistě jsem tuto kauzu opustil. Možná by taková přátelská rada Veronice Guerinové zachránila život. Nutno dodat, že aktivity výše zmíněné firmy jsou veřejným tajemstvím, stále se však těší mezi politiky a některými obchodníky dobré pověsti! A já dobrému zdraví.
Tisková zpráva policie: Novináři píší nepravdivě a často používají zavádějící titulky
