Nevyzpytatelný režisér Joel Schumacher, v jehož filmografii se střídají ambiciózní tituly (Volný pád, Telefonní budka) či tématicky provokující snímky (Hráči se smrtí, Čas zabíjet, 8 mm) s bezduchým konfekčním zbožím (Batman navždy, Batman a Robin) a multiplexově zaměnitelné hollywoodské produkty (Nebezpečný klient, Zemřít mladý) s „nedivácky“ experimentálními pokusy (Tábor tygrů), tentokrát natočil snímek inspirovaný skutečnými událostmi. Drama Veronica Guerin je situováno do Dublinu poloviny 90. let, kdy jeho ulice připomínaly válečné bitevní pole, na němž drogové kartely bojovaly za apatického přihlížení policie o nadvládu v obchodě s narkotiky. Jeho titulní hrdinkou je investigativní reportérka Veronica Guerinová (1958–1996), která na stránkách Sunday Independent o tomto problému jako první začala detailně referovat. Po několika varovných útocích byla za bílého dne zavražděna a (údajně) se stala novodobou národní hrdinkou.
Tvůrci vedle kontrastního vykreslení tří různých prostředí Dublinu (zazobaný svět drogových bossů, dělnické prostředí narkomanů a středostavovsky útulné zázemí hlavní postavy) se soustředí především na vzdání pocty novinářčině odvaze. Čtyřiatřicetiletá australská rodačka Cate Blanchettová v klíčové roli opět potvrzuje, že je schopna hrát nejen éterické postavy (od kartářky ve snímku Téměř dokonalý zločin až po královnu Galadriel v Pánovi prstenů), ale i moderní, energické ženy. Se svojí ojedinělou kombinací porcelánově křehké krásy a tvrdě neústupné neoblomnosti vytváří z Veroniky Guerinové silnou, ale uvěřitelnou trojrozměrnou bytost – nikoli akční hrdinku, která vede spravedlivé křižácké tažení, byť její jedinou zbraní je pero. To si uvědomíme především ve scénách, ve kterých až zvířecky brutální násilí fyzicky zasáhne i ji samotnou: Blanchettová v sekvenci, v níž je její reportérka surově zbita, nepropadá přepjatým reakcím, natož aby se pokoušela bránit. V jejích vyděšených očích vidíme strach, šok a téměř užaslé překvapení, že se něco tak nemyslitelného stalo právě jí. Ve scéně, ve které je postřelena, se zase smrtelná hrůza pojí s pragmatickým přístupem žurnalistky, jež si v tratolišti krve uvědomuje, že je autorkou i aktérkou nejzásadnějšího materiálu svého života.
Scenáristický a režijní hold titulní postavě (a vlastně všem dalším novinářům, které jejich profese stála život) je pochopitelný, vyznívá však na úkor věrohodnosti příběhu. Kupříkladu nikdy nedostaneme uspokojivou odpověď na otázku, co Veroniku Guerinovou vedlo k tomu, aby svoji milovanou, ačkoli očividně zanedbávanou rodinu (a samozřejmě i sebe) opakovaně a nepoučitelně uváděla do smrtelného ohrožení. Joel Schumacher i scenáristé Carol Doyle a Mary Agnes Donoghueová se spokojují pouze s tím, že vnímají příběh Veroniky Guerinové jako příběh neuvěřitelně odhodlané a prací posedlé ženy, jejíž – řečeno slovy tvůrců – „odvaha a kuráž bezesporu změnily tvář celé země“. Jistě, na začátku snímku je natolik zděšena i pobouřena při pohledu na mladistvé narkomany a na děti hrající si na ulici s injekčními stříkačkami, že se začne o celou problematiku intenzivně zajímat. Jenže (ač to může znít cynicky) v souvislosti se všemi stále více nebezpečnými událostmi kolem ní se diváci musí zároveň ptát, jak mohla být novinářka až tak neuvěřitelně pošetilá. I kdyby hned na začátku neviděli její smrt v červené limuzíně (zbytek snímku se tudíž odvíjí v jednom velkém flashbacku), na rozdíl od titulní aktérky by i tak museli být překvapeni, že k její zákonité likvidaci nedošlo již mnohem dřív.
Její bezpochyby úctyhodná práce a hrdinská smrt dostává v patetickém závěru mučednický charakter. Diskutabilní zůstává úplně poslední pětiminutovka, ve které jsou všichni zločinci nejprve pozatýkáni a pak následuje až nemístně triumfální titulek informující o tom, že po její vraždě došlo k zásadní změně v irském policejním i soudním systému a že zločinnost v zemi poklesla o patnáct procent. Vzbuzuje zidealizovaně mylný dojem, že díky novinářčině oběti byl „drogový“ problém Irska prakticky vyřešen.
