A právě Corbucci s Morriconem spolupracovali v roce 1968 na westernu Il Grande silenzio- Velké ticho, vhodnější překlad by ale byl Velký ten-co-mlčí.
Corbucci rozehrává příběh mstitele Silencea (Jean-Louis Trintignant), který se dostane do křížku se zabijákem Locem (Klaus Kinski). Střetnou se jedné zimy v jednom horském, zasněženém a vymrzlém Zapadákově.
V okolí městečka se schovávají psanci- lidé, na které je vypsána odměna. Vypadají celkem bezmocně, jejich jedinými zbraněmi jsou vidle a jiné zemědělské náčiní (zvlášťe chlapík s kosou vypadá poměrně přízračně), střelné zbraně byste u nich hledali těžko. Jejich bezprostředním prokletím je hlad. Ve sněhu moc borůvek neroste a lidé v údolním Zapadákově jim naklonění nejsou. Už proto, že to tam šéfuje jistý právnický borec Pollicut, který ty odměny vypisuje.

A právě když jednou takhle sklízí, jede s ním ve voze nový šerif Burnett. To je ve všech směrech poctivec a klaďas. Do města jede vraždění zatrhnout. Locově klice se jeho novátorské myšlení samozřejmě líbí pramálo.
A ve voze zrovna jede i Silence. Silence, který je tichý, jako pařez a tvrdý, jako zmrzlické oko.
Silence do města jede, aby Loca zabil. Fešná Indiánka Pauline měla muže. Toho muže Loco zákeřně zabil („řikám, vzdej se a půjdeš jenom sedět, jinak, jinak tě někdo z těch zabijáků zabije." Mužík vyjde s rukama nad hlavou a koupí tři kulky doprostřed čela). Na toho muže byla vypsána odměna, protože Pollicut chtěl Paulinu svést. Ona ho ale vážně nechce. Krom toho, tenhle právnický borec byl jedním z těch, kdo Silenceovi kdysi krutě popravili otce.

Film se s četnými zvraty vine k předpokládanému vyvrcholení, ve kterém se klaďas Silence musí utkat se zloduchem Locem...Ale je to právě závěr filmu, který naprosto popírá všechny „správné" normy. Právě přichází, jestli chcete "pokračování regulérní verze ZDE."
Loco je právě v hospodě, kde drží všechny zajaté psance (šli si pro jídlo, které jim občané pod vedením šerifa přichystali u kraje města, a Loco, který mezitím šerifa zabil, je se svými kumpány zajme). Silence se s ním má utkat- jestli vyhraje, zajatci jsou volní. Silence však po předchozích bitkách už má prostřelené rameno a pravou ruku těžce popálenou.

pokračování regulérní verze ZDE.

Ale když překonáte úvodní potíže a naladíte se na stejnou vlnu, jako vypravěč, jste odměněni skvělou podívanou. Postavy se pomalu dostávají do tempa, najednou před vámi stojí v celé své nahotě a vy dokážete pochopit, proč jednají, jak jednají a začnete s nimi cítit.
Herci vypadají trochu dřevěně, ale možná je to jenom zdání. Zejména Kinského Loco dýchá zlostí a hamižností, vždycky, když přechází po scéně, působí jako sud dynamitu. Trochu jako Dennis Hopper v Red Rock West. Určitě se vám vryje do paměti scéna, kdy zraněný Silence svléká Pauline. I tento obraz je poměrně dlouhý a tím, že kamera tu opět snímá velké detaily jejího těla a jeho nejistých rukou, působí to velice eroticky.
Morriconeho hudba je opět založená na jednoduchém akordu, který sice tentokrát není tak uhrančivý, jako třeba v Tenkrát na Západě, ale přesto filmu dodává určitou tesknou atmosféru. Tu dotváří i neutuchající mráz, hromady sněhu a množství roztodivných šál, kůží a plášťů, kterými jsou postavy obaleny. Corbucci se nenechal uchvátit krásnou krajinou, vždy sází na zobrazování dějově důležitějších motivů, než jakými jsou prázdné rozsochané štíty Skalistých hor. Skvěle to dokumentuje scéna, kdy Locova banda z opuštěného srubu míří do Zapadákova. Kamera je v nedohlednu, Corbucci sleduje bandu ve velkém celku. A až když koně ujedou pořádný kus cesty, což v tom všem sněhu a z té dálky trvá nekonečně dlouho, střihá na protipohled. Ta scéna, přestože postihuje celkem jednotvárný děj, je neuvěřitelně napínavá....
Tenhle film, ač možná pozapomenutý, je jednoduše skvělou zábavou.
Jupí!