Režiséra Tima Burtona jistě nemusím představovat. Jeho bohatá obrazotvornost, opírající se o groteskní bizarnost, ba morbiditu, mu zjednala proslulost v řadě filmů, připomínám alespoň dva díly Batmana, Střihorukého Edwarda, Ospalou díru, samozřejmě Mars útočí! K vrcholu dospěl bravurním, černobíle natočeným portrétem údajně nejhoršího režiséra všech dob Eda Wooda. Jeho minulý snímek Planeta opic však již zklamal mechanicky uplatňovanými vypravěčskými klišé a dlužno říci, že ani Velká ryba nevzbudí všeobecné nadšení. Velká ryba vychází z předlohy Daniela Wallace, kterou do scenáristické podoby přepsal John August, dosud se orientoval na akční látky (spáchal např. Charlieho andílky). Možná proto pokus vykročit jiným směrem vyznívá jako kalkulace, což režisér víceméně přejímá. Výsledná podoba totiž připomíná kočkopsa, splácaninu vzniklou spojením rodinného melodramatu o generačních neshodách s pohádkovým bájením. Rozumím tomu; Burton chtěl vytvořit podívanou rodinného typu o generačních rozporech mezi otcem a synem s mírně nabádavým ponaučením, vymanit se zaškatulkování mezi "divné" tvůrce, i když si stále ponechává pootevřená zadní dvířka v podobě neškodně strašidelných hrátek.
Je zde pootočena pozorovací optika. Zatímco otec si uchovává klukovskou imaginaci v ustavičném splétání reálných zážitků s okouzlujícími smyšlenkami, syn vystupuje jako nudný, akurátní suchar spoléhající se jen na doložitelná fakta. Znovu se setkávají teprve při otcově vážném onemocnění, kdy si konečně objasňují mnohá neporozumění, kdy syn začíná lépe chápat otcův podmanivý svět, jímž si ozvláštňoval ten, v němž skutečně žil. Jejich sbližování vyvrcholí v okamžiku, kdy syn si sám utká příběh, domýšlející jejich další společný osud. Ani tentokrát Burton neztrácí hravost. Jeho kresba usedlé středostavovské rodiny je sice kýčovitě sladkobolná, ale ona vybájená dobrodružství, jimiž otec coby nebojácný podnikavý mladík prochází, vykazují nezaměnitelné, byť notně změkčené kouzlo. Kameraman Philippe Rousselot zde uplatňuje jakoby jemným oparem zvlhlou pastelovou barevnost s omezeným barevným spektrem, odkazujícím k dávným technicolorovým produktům. I ve zbývajících výjevech se přidržuje nevtíravé výtvarné koncepce, která se zříká veškerých křiklavých odstínů.
Burton čerpá z ryze pohádkových schémat, ať již pojednává o dětské výpravě za čarodějnicí, která přebývá v temném močálu, polapení velké ryby, která spolkla hrdinův snubní prsten, setkání s obrem či hledání vysněné dívky (zjištění její totožnosti si Ed musí těžce odpracovat). Režisér ovšem vnáší i motivy zjevně hororové, třeba převtělení člověka ve zvíře; používá tradičního motivu putování, někdy sledovaného krok za krokem, jindy jen souhrnně zmíněného, jednou děsivého (zlověstný les), jindy až s parodickým nádechem (vojenská mise v Číně). V takovém světě již není důležitá časová posloupnost ani logická provázanost, vládne zde jen bezprostřední pocit. Proto i tatáž věc či okolnost mohou vykazovat různou tvářnost v závislosti na tom, z jakého hlediska je nazírána. Ale ani návrat do míst již důvěrně známých ještě nemusí přinést traumatizující pád dávného zážitku.
Především je důležité, jak poznenáhlu polidšťuje původně téměř pohádkové bytosti (se všemi se nakonec shledáme při na pohřbu). Všichni tito lidé doopravdy žili, jen vypravěčova fantazie si je svérázně přetvořila, vtělila do novodobých mýtů - a režisér se jako by jen pokusil tuto podobu zachytit. Jen jeho prezentace mi připadá příliš prostoduchá, polopatistická, věčně provázená obavou, aby vše bylo dokonale srozumitelné a nad ničím se nevznášel stín pochybností. Tato doslovnost nejvíce podemílá výsledný účin.
Režisér získal hvězdné obsazení, které ovšem zůstávalo ve stínu jeho vypravěčských kejklů, jeho hrátek s vizuální stránkou vyprávění. Postavu otce Edwarda ztvárnil Albert Finney, zkušený britský herec, kdysi se proslavivší v anglickém hnutí mladých rozhněvaných mužů (Komik, V sobotu večer v neděli ráno, Tom Jones), jenž ponejvíce setrvával v posteli a zahlcoval přítomné i publikum svými sáhodlouhými monology, které provázely zhmotnění jeho vzpomínek. V těchto vzpomínkách jej ztělesňoval Ewan McGregor s podobnou upjatostí, z níž vyrůstá třeba Pán prstenů. Edwardovu tiše milující ženu Sandru si zahrála Jessica Langeová a jako zprvu rebelujícího syna Willa poznáme Billyho Crudupa, jenž zůstává v celé sestavě asi nejvíce matnou figurou, malátnou a nerozvinutou.
Větší výrazovou nápaditost získávají bizarní "pohádkové" postavičky rozličného vzrůstu i vzhledu, mezi nimiž příjemně zaujme Helena Bonham Carterová jednak v úloze čarodějnice s kouzelným skleněným okem, které každému zvěstuje jeho budoucnost, a poté v roli jejího reálného předobrazu. Není náhodné, že právě této ženě jako jediné (kromě závěrečného Willova bájení) režisér přisuzuje právo na vlastní retrospektivu, jen ona přináší jedinou, byť též nostalgií poznamenanou protiváhu otcova romantického snění.
