Začátek filmu vypadá jako Konec starých časů (na zpustlý zámeček či spíše velkostatek přijíždějí synové bývalého pána a setkávají se s úslužným staromilským správcem a jeho synem), pokračuje jako Záhada Blair Witch (lov na kostrouny) a skončí jako nějaký film od Davida Lynche, kupř. Mulholland Drive. Pouze to celé tak nějak nedrží pohromadě.
Synové – to je pěkně zajímavá směska. Nejstarší zasmušilý Richard, tedy hlava rodu (v neustále stejném podání Karla Rodena), a jeho žena Karla. Max a Leo, dva blázni, každý trochu jinak a každý ulítlý na něčem jiném – jeden neustále točí vše na černobílou šestnáctku, druhý bere vše na lehkou váhu a touží po lovu a ženách. A konečně Vilém a jeho těhotná exotická kráska Kristin. Statku vládne všech řádů dbalý správce (František Řehák) a jeho syn Karel (Petr Forman). Druhý syn Josef (Matěj Forman) je majitelem místního prosperujícího podniku, skrytého ve sklepě jinak běžné venkovské hospody...
Dny na statku líně plynou, dokud muži neobjeví zbraně svých předků a návod, jak lovit kostrouny. Vypraví se na ně, přičemž najmou místní, poněkud hloupé průvodce, jedině ti však znají ta pravá místa v horách. Lov na kostrouny, tak nápadně podobné lidem, se vydaří. Až na jednu maličkost – jeden kus byl nejspíš nemocný a hrozí mu uhynutí... Jeho utracení však přináší nijak veselé finále.
Distribuční materiály vydané k filmu uvádějí film jako „dobrodružný thriller s prvky černé komedie“. Ještě během natáčení však tvůrci tvrdili, že půjde o surrealistickou hříčku, čemuž by dosvědčovala kniha o surrealismu v jednom z detailních záběrů. Ale pokud ve vás již úvod této recenze vzbudil dojem, že půjde spíše o pořádný mišmaš typu pejsek s kočičkou vaří dort, možná nebudete tak daleko od pravdy. Zpočátku se skutečně jedná o jakousi černou komedii, v polovině a ke konci pak o jakýsi horor, kde čekáte na velké odhalení. To však nepřijde, a pokud jste nevypnuli během sledování filmu mozek, domyslíte si konec ve chvíli, kdy na vlastní oči spatříte prvního kostrouna.
Dialogy se snaží být takové „sklepácké“, ale ne každý je Vávra, Slovák nebo Hanák. A tak z úst našich hrdinů vycházejí neskutečné hlouposti, většinou bez vztahu k ději. Po herecké stránce většina herců buď přehrává, nebo hraje naprosto amatérsky. Snad jedině František Řehák dokáže prodat své herecké umění, a také bratrům Formanům se jejich občasné větší vstupy do děje dají věřit. Jak již bylo řečeno, Karel Roden hraje již několikátý film naprosto stejným způsobem, takže by si jeho role nepozorný divák mohl zaměnit.
Co však zaslouží pochvalu, je hudba (Petr Haas, Jan Ponocný, Roman Zach) a střih (Jan Daňhel). U hudební složky pak zvláště prostřední část s troubením na lovecké rohy, jako vypadlým z nějakých renesančních motivů. Ale také hudba scénická, navozující ve druhé části onen pocit tajuplnosti a temných předzvěstí. Rovněž střihová skladba (až na občasné drobné výjimky) udržuje potřebné tempo a razanci. Za zmínku jistě stojí kostýmy Sylvy Hanákové, byť až příliš kopírují ony vesnické střihy, jež známe z mnoha jiných filmů, zvláště těch ze 70. let.
Přitom nejde říct, že Vaterland (synové jedou na statek do švýcarského pohraničí, zdá se) je zcela špatný film. Najdeme zde mnohé invence, mrkání očkem na poučenější diváky, různé citace. A tam, kde kameru ovládl Marek Jícha, i kameramanské dovednosti. Škoda jen, že se hlavní tvůrce včas nerozhodl, jaký žánr vlastně točí. Protože takto nejde ani o thriller, ani o surrealismus, ani poetismus, a co zamrzí nejvíc, ani o černý humor. A o koho už vůbec nejde, jsou diváci. Již tak málo uchopitelný film, byť s několikerými vrcholy a klady, bude běžnému divákovi vzdálen - jako černochům teplá voda po celý den tekoucí z vodovodního řadu. A zvláště český divák již nemá nervy na české umělecké experimenty, jimiž jsou kina přehlcena – raději by normální thriller, normální detektivku, normální horor, normální komedii. Ale umí to ještě někdo v Česku vůbec natočit?
