Ve francouzské kinematografii převažují komorní příběhy, v nichž dominuje verbální složka: hrdinové úmorně vysvětlují své postoje, obhajují své činy – či naopak zatemňují pravé pohnutky, pokoušejí pod nánosem slov skrýt to, co považují za své selhání. Je tedy jasné, že nějakých vizuálních atrakcí a akčních výjevů se v takto pojatých filmech nedočkáme, ovšem o tom, zda budeme osloveni, nakonec rozhoduje dovednost tvůrců. Někteří režiséři – například Eric Rohmer – dokázali z nekonečných rozmluv vykřesat nejen působivé portréty svých hrdinů, ale také ledasco prozradit o stavu společnosti.

Stejnou cestou se vydal rovněž Arnaud Desplechin, z jehož tvorby jsme již několik děl viděli: Učenou při (aneb Můj pohlavní život), Esther Kahnovou nebo Krále a královnu. Nejnověji k nim přidal Vánoční příběh. V jeho dramatické nehybnosti můžeme nacházet projev estétského snobství, nelze pominout, jak vystupuje do popředí výrazová exaltovanost, což dokládá podoba dějových zápletek i modelace postav. V rozvětvené rodině, která se stává středobodem vyprávění, totiž dochází ke k hromadění nejrůznějších katastrof, ať již se vynořují z minulosti nebo se dějí právě teď.

Pokud přijmeme pozvolné tempo vyprávění, komorní zacílení a silnou upovídanost, může nás oslovit naléhavé sdělení. Přispívá k tomu i herecké obsazení, které upřednostnilo známé tváře. V hlavních rolích spatříme Catherine Deneuveovou coby zestárlou matku, nezvedeného syna představuje Mathieu Amalric, dále vystupují Anne Consignyová, Jean-Paul Roussillon, Chiara Mastroianniová, Melvil Poupaud...

Na hrdiny postupně doléhají pohromy zdravotní (počínaje dávným úmrtím malého děcka kvůli nevyléčitelné chorobě a konče nynějším zhoubným matčiným onemocněním) i vztahové (sestra prosadí vyloučení svého nezvedeného, dluhy zatíženého bratra z rodiny). Jenže právě zavržený sourozenec se stává jediným vhodným transplantačním dárcem pro svou matku – a po letech je pozván ke společnému vánočnímu stolu. Konfliktní spory mezi nejbližšími rodinnými příslušníky, často sdělované téměř s úsměvem ve tváři, tak získávají zásadní postavení. Výsledný pocit prýštící z náročného filmu zdůrazňuje potřebu vzájemné tolerance – leckdy události, od nichž již uplynuly dlouhé roky, zůstaly nikdy nezhojenou jizvou v rodinném soužití.