Operace Valkýra byl krycí název tajné akce německých důstojníků, kteří se 20. července roku 1944 neúspěšně pokusili o atentát na Adolfa Hitlera. Jejich spiknutí se vždy těšilo velkému zájmu historiků, publicistů – a také filmařů. Téma atentátu, provedeného plukovníkem hrabětem Clausem Schenkem von Stauffenbergem, jenž se do dějin zapsal jako „muž, který chtěl zabít Hitlera“, se objevilo již ve třech provedeních německých (naposledy v televizním snímku Stauffenberg v roce 2004) a v jednom americkém (The Plot to Kill Hitler, 1990). Díky filmu Valkýra s Tomem Cruisem v hlavní roli bude jméno klíčové postavy nejznámějšího pokusu o odstranění Hitlera znát celý filmový svět. Americký pohled na některé historické souvislosti spiknutí, ale také na postavu samotného von Stauffenberga je však zidealizovaný a „zromantizovaný“.
Režisér Bryan Singer nenatočil žádné doku-drama o posledním z patnácti pokusů o atentát na Hitlera. K historické látce totiž přistoupil jako k napínavému konspiračnímu thrilleru určenému pro současné publikum, které mnohdy ani netuší, kdo, proč a proti komu ve druhé světové válce bojoval. Ostatně i představitel hlavní role Tom Cruise v jednom rozhovoru přiznal, že do přečtení scénáře neměl tušení, že se nějaký von Stauffenberg o Hitlerovu likvidaci pokusil.
Vnitřní přerod loajálního přívržence nacistické ideologie ve vzbouřence, který připravoval konspiraci proti Vůdci, jemuž přísahal bezvýhradnou poslušnost a zaslepeně mu věřil, že vrátí Německu zpátky někdejší velikost, podle představ filmařů kulminoval během bojů v severní Africe, v nichž byl těžce raněn: přišel o pravou ruku nad zápěstím a o levé oko. Po návratu z nemocnice se von Stauffenberg připojil k „hrstce malověrných generálů, která propadla šílené choutce po moci“ (jak tyto spiklence označoval český dobový tisk). Ti totiž dospěli k závěru, že jedinou nadějí na záchranu Německa – a s ohledem na průběh války samozřejmě i jich samotných – je Hitlerova smrt.
Snímek zkratkovitě přibližuje jeden z předchozích pokusů o atentát i spory mezi odlišně smýšlejícími konspirujícími důstojníky a konjunkturalisticky váhavými politiky, kteří se pokoušeli řídit vojenskou akci. A také proměnu Hitlerem původně naplánované nouzové bezpečnostní operace (která v případě výjimečného stavu či vnitřních nepokojů v říši měla mobilizovat záložní armádu) v protistátní převrat namířený po Vůdcově smrti proti gestapu, jednotkám SS i NSDAP. V poslední části filmu tvůrci líčí přípravu i vlastní průběh několikrát odloženého, nakonec ale přesto neúspěšného atentátu v Hitlerově „Vlčím doupěti“. To vše je proloženo několika rodinnými scénami, v nichž von Stauffenberg nachází bezvýhradnou lásku a oporu u své patřičně chápající manželky (Carice van Houtenová).
Jak je u hollywoodských velkoprodukcí zvykem, úvodní titulek „Natočeno podle skutečných událostí“ nelze ani v případě Valkýry (ačkoli zjevně její tvůrci snaživě pracovali s archivními materiály) brát až tak vážně. V Hollywoodu totiž stále platí, že v zájmu „dokonalé“ podívané se historická pravda může přepisovat. Že se autentičnost ztrácí již v momentě, když se ve filmu, odehrávajícím se v nacistickém Německu a výhradně mezi nacistickými důstojníky, „šprechtí“ anglicky (a to včetně Hitlera), netřeba zdůrazňovat. Jazyková disharmonie je navíc umocněna i tím, že ve filmu vystupuje několik předních britských herců – Kenneth Branagh (generálmajor von Tresckow), Bill Nighy (generál Olbricht) nebo Tom Wilkinson (generálplukovník Fromm) – a jejich „ostrovní“ akcent ostře kontrastuje s americkým „yankeeovským“ přízvukem Toma Cruise.
Černobíle zjednodušené je však také vykreslení hlavních postav, jež v případě spiklenců variuje stereotypní konstatování „ne všichni Němci byli nacisti“ do proklamací typu: „Musíme ukázat světu, že nejsme všichni jako Hitler.“
Sporné jsou i snahy o „očišťování“ Wehrmachtu, jehož důstojníci byli údajně znechuceni vraždami civilistů i hromadnými popravami Židů („Hitlerovy SS jsou skvrnou na cti německé armády“), stejně jako pokusy tvůrců von Stauffenberga a jeho komplice heroizovat bezmála do role biblických „deseti spravedlivých“, kvůli nimž by Bůh zachoval Sodomu. Osobní i politické motivace spiklenců nebyly totiž zdaleka tak ušlechtilé a altruistické, jak se Bryan Singer pokouší diváky prvoplánově přesvědčit („Zrušíme koncentrační tábory, uzavřeme příměří se spojenci a zachráníme Evropu před zkázou...“). Například jedna z jedenácti podmínek, které von Stauffenberg a další „čestní nacisté“ sestavili pro případné jednání se západními Spojenci, požadovala na Východě návrat k hranicím z roku 1914. To by však znamenalo popření poválečných hranic evropských států definovaných Versailleskou smlouvou.
Nicméně právě hrdinské vyznění „prušácky“ odměřeného a rutinního thrilleru zřejmě přispělo k tomu, proč je snímek Valkýra – navzdory počátečním protestům proti Tomu Cruisovi coby reprezentantovi scientologické církve – právě v Německu vcelku pozitivně přijímán.
