Režisér Jiří Vejdělek nejprve nastolil rozpaky vlezlými Účastníky zájezdu (byť to byl divácký hit), větší naděje vzbudil Romingem a konečně téměř dokonalého tvaru se dotkl ve Václavu. Předvídám ovšem, že divácký zájem bude zajisté nepřímo úměrný hodnotám: čím méně podbízení, tím méně přízně. Václav není jednoduše přístupný: titulní hrdina, determinovaný lehkým mozkovým postižením, vzbuzuje ve svém okolí – včetně nejbližšího – sílící averzi.
Svými nápady, bližními odečítané jako projev zlomyslnosti, však nechce ubližovat, jeho počínání kolísá mezi hravostí, dobrými úmysly, které se rozpadly vniveč, a zarputilým vzdorem, když počne po stěnách a dveřích psát nactiutrhačné nápisy, když proti vlastnímu bratru namíří zbraň. Snadno podléhá zákeřnému našeptávání, nevnímaje míru zdětinštění, obtížně se domlouvá i s matkou, která jediná nad ním drží ochrannou ruku. A nad vším se vznáší přízrak již nežijícího otce, někdejšího sportovního reprezentanta, po němž syn dosud nosívá tepláky – Václav s ním často rozmlouvá, i když dlouho netuší, kdo otce udal kvůli chystanému útěku za hranice. Jistě nebudu jediný, komu se vybaví nestárnoucí Menzelova komedie Vesničko má středisková. Jenže Vejdělek natočil drama, které pojednává o ochotě lidí přijímat někoho lehce odlišného, o míře solidaritě i schopnosti odpouštět.
Scénář k filmu, působivý hlavně v dialogickém rozvržení, napsal Marek Epstein (ve spolupráci s režisérem) a odolal pokušení uměle vyhrocovat konflikty, třebaže Václavův osud spěje k tragickému zlomu. Režisér pak bez sebemenšího zlehčení, s nepředstíraným soucitem i sympatiemi k protagonistovi, také zásluhou kameramana Jakuba Šimůnka postihl s mimořádnou věrohodností vesnické prostředí na sklonku komunistické éry jak v reáliích, tak vztazích (což ovšem není rozhodující, nepochybuji, že obdobný příběh by se mohl odehrávat i nyní).
Žádoucí vyznění záviselo především na ztvárnění titulní role. Ivan Trojan popřel své předešlé výrazové stereotypy, v nichž se již docela uhnízdil, a stvořil bez jediného okamžiku zlehčující nadsázky úchvatný portrét člověka, jenž trpí pro svou mentální odlišnost od ostatních a snaží se proto – aspoň pro sebe – získat aspoň zdání rovnocennosti. Základním stavebním kamenem byl zajisté již scenáristický nárys, postihující často zkratovité jednání Václavovo. Trojan doplnil zdánlivou maličkost - fortelně sestrojené postavě vdechl život. Co vše ale za touto jednoduchou větou nalezneme! Herec dosáhl obdivuhodné jednoty v základním nasazení výraziva, které udržel od první záběru do posledního. Ani na okamžik nevypadává z jednou nastavené linky, kterou s péčí roztírá do nejmenších podrobností. Svého Václava charakterizuje jak mimoslovně (v mírně ťapavé chůzi, v máchavě gestice i mimice, průzračně odrážející aktuální duševní rozpoložené), tak trochu přidušenou mluvou. Většinou se vyznačuje příkyvnou dikcí, rozpoznáme opakující se fráze, které odkrývají snahu vyhovět, ale současně poukazují na sníženou schopnost rozeznat nástrahy. Trojan zvládl náročný úkol natolik bravurně, že by si zajisté zasloužil Českého lva.
I když příběh obepíná v první řadě Václava, ani ostatní postavy nepřicházejí zkrátka. Režisér je dovedl k výmluvným zkratkám, schopným vyhmátnout nejdůležitější rysy. Emília Vášáryová vtiskla kulhavé Václavově matce nezměrnou laskavost i trpělivost, s nimiž se syna ujímá a brání jej, až jí to Václavův sourozenec František (Jan Budař) v jeden okamžik dotčeně vyčte. Jen jakoby mimoděk tu vystane protiklad: na jedné straně mravně neposkvrněný Václav a na druhé až násilnický bratr, před nímž Václav chrání dokonce i jeho někdejší milenku.
Snad jedině snová postava Václavova otce vchází škobrtlivě. Nejprve synovi radí v milostném soužení (připomínám aspoň roztomile ostýchavou scénu koupele), avšak postupně se mění v tíživou noční můru, dotírající na bezmocného Václava krví prosáklým prostěradlem, nejspíš odkazem na skutečný otcův osud, se synovým dočasně prolnutý.