Existuje globálně srozumitelnější nepřítel, než globální korporace? Dan Foreman (Dennis Quaid) je šéfem prodeje reklamy pro velký sportovní časopis. Dělá to už přes dvacet let, má svojí stálou klientelu a triky. Taky má čerstvě těhotnou manželku a dvě dospívající dcery, Alex (Scarlett Johansson) a Janu.
Společnost náhle skoupí murdochovský magnát Teddy K (Malcolm McDowell) se svou firmou Globecom a Dana v čele oddělení nahrazuje mladík Carter Duryea (Topher Grace). Carter se dosud v Globecomu věnoval mobilům a reklamě evidentně nerozumí. Řídí se globálními korporátními zásadami. Snaží se v časopise využít vztahy s ostatními články řetězce, ačkoli je jejich vztah ke sportu je často pochybný a staří Danovi klienti o ně nemají zájem.Doma mezitím si jeho žena balí kufry po 7 měsících manželství. Carterovo neposedné srdce se ale znovu zamiluje velmi brzy. Na večeři u Dana, kam se sám pozval. Do Alex. A to je věc, kterou Dan přes srdce nepřenese.
Osmahlý Dennis Quaid dává Dana napůl mezi Jackem Nicholsonem a Harrisonem Fordem. Po scéně se pohybuje jistě a nepotřebuje předvádět násilnou televizní komiku. S Danem je radost jít na basket, ale zároveň zvládne koupit pleny. Graceův Carter je zase typickým příkladem školou a prvními úspěchy nažhaveného floutka, jenž s nimi ale ještě neumí zacházet. Jakmile přebere oddělení, koupí si porsche, ačkoli jej neumí řídit.
Scarlett Johanssonové se polehoučku mění tvář. Mizí naducané tváře a z dívky se stává půvabná žena. Její herectví však zůstává stejné. V tomto případě bohužel. Z hlediska V dobré společnosti samotné je Alex zahraná bezchybně a suverénně. Ale kolikrát už Johansson hrála děvče, které dělá z mužů jehňátka svou jakoby nechtěnou rafinovaností? Když jí Carter říká: „Jsi tak krásná“, Alex cudně sklopí tvář a odpoví: „Nejsem.“ Pokolikáté už?! Všichni víme, že hezčí je dneska snad jenom Bai Ling… a i ta jen pro ty spiklenečtější z nás.
Weitzův scénář využívá známé stereotypy, jakým je poctivý pracant, který musí překonat peřeje doby, ale i díru ve vlastní lodi, či ďábelská korporace, jejímž největším nepřítelem je hrdinův selský rozum. Kromě toho, že se na V dobré společnosti kvůli hercům a teplým odstínům z Adefarasinovy kamery dobře dívá, podařilo se Weitzovi charaktery pevně provázat a situace pointuje zpravidla zřetelně a především inteligentně. Až na vyjímky tak činí i bez sentimentu a už jenom tím se V dobré společnosti vymyká hollywoodskému průměru. Tomu se nevyhne jen v případě epizod s Danovým starým spolupracovníkem Mortym Davida Paymera. Už od vizáže jde ve světě opálených biftekářů, nebo mladých žraloků o ztracenou existenci a peripetie jeho charakteru ji jenom podtrhuje.
D
robnou vadou V dobré společnosti jsou pro mě i přeameričtěle uóchané dialogy. Zejména výskyt Carterova „It’s awesome (To je skvělé)“ by mohl být snížen klidně o polovinu.Celkovému příjemnému pocitu z filmu napomáhá i citlivě volený soundtrack.
V hlavním programu berlínského festivalu mají hollywoodské komedie obvykle solidní zvuk. Vzpomeňme na Andersonovy The Royal Tenenbaums, jeho letošní příspěvek Život pod vodou (The Life Aquatic with Steve Zissou), či také aktuálního Tennantova Hitche: Lék pro moderního muže (Hitch).
Režisér Paul Weisz, který se proslavil zejména teenagerskou taškařicí (Prci, prci prcičky (American Pie) ve svém novém filmu ukazuje, že má snahu opustit zažitá klišé a dokáže komediální žánr obohatit o prvky, které stojí za to vidět.
