Od uvedení slavného francouzského filmu Utrpení Panny Orleánské uplynuly tři čtvrtiny století. Dreyerovo filmové zpracování posledního dne procesu s legendární francouzskou hrdinkou Janou z Arku, lidovou vůdkyní protianglického odboje v 15. století, kterou nakonec zradili její krajané, patří bezpochyby mezi významná díla světové kinematografie.
V době premiéry se do tehdejších československých kin však dostal s cenzurními omezeními. Postihla výjevy, které prý mohly pohoršit náboženské cítění: musely být vystřiženy všechny obrazy, v nichž se hrdinka cítí nacházet ve stavu boží Milosti, pročež odmítne přijmout z rukou soudců jakoukoli Svátost. Pak ještě cenzorům vadil záběr na dítě sající matčin prs - zde mohla zřejmě úhony dojít mravopočestnost. Nynější, ve Francii zrekonstruovaná a ozvučená verze, má délku 110 minut a obsahuje dříve vypouštěné scény a záběry.
Režie se ujal světoběžný dánský režisér Carl Theodor Dreyer (1889–1968), přívrženec realistického vyprávění, které přitom dokázal vybavit silnou dávkou mysterióznosti, nepředvídatelných zásad lidské duše. V mnohých svých filmech se vypravoval k tajemstvím náboženského přesvědčení, ať již nacházel znepokojující fanatismus (kromě Utrpení Panny orleánské např. Den hněvu, 1943) nebo naopak oduševnělé povznesení (Slovo, 1955).
Osudy legendární hrdinky inspirovaly mnohé filmaře. Někteří se zabývali niternými pocity mladičké dívky, která byla skálopevně přesvědčena o svém poslání a odmítala přistoupit na jakýkoli kompromis, jiní naopak v této látce viděli příležitost pro rozvinutí majestátních, velkolepých bojových scén. Dreyer se v Utrpení Panny orleánské rozhodl zcela rezignovat na vnější atributy dobového zakotvení, záměrně zdůrazňuje protokolární charakter vyprávění i uzavřenost mezi čtyři holé stěny soudní síně v Rouenu.
Ačkoli film je natočen ještě v němé éře, režisér dokázal naléhavě vyjádřit neúprosné vyslýchání nezlomné dívky natolik sugestivně, že si ani neuvědomujeme absenci mluveného slova. Dodatečně přidaná hudba se opírá především o klavír, provázený různými šustivými bicími nástroji, xylofonem, posléze i hlomozivými zvuky. Vyskytují se výhradně nehnuté, kompozičně vyvážené záběry, jejichž působivost umocňuje dramaticky účinné poskládání v ucelené konfrontační soubory: na jedné straně uvězněná Jana, na druhé straně její církevní soudci, snímaní v pozvolných panoramujících jízdách a zejména mimicky proměnlivých výrazech tváře. Dokonce nalezneme několik kolmých pohledů dolů, které začínají v hlubokém záklonu, takže obraz je jakoby převrácen vzhůru nohama, než se ustálí.
Komorní rozměr vyprávění se láme teprve v majestátně tragickém vyvrcholení: tehdy Dreyer vřadí davové výjevy nespokojeného obyvatelstva, které se bouří a houfuje. Navzdory asketicky vyhlížející vypravěčské struktuře snadno postřehneme režisérův smysl pro širokou škálu stylistických obratů, od vznosné metafory po ironický šleh. Všimneme si také značného množství mezititulků, které úsečně zprostředkovávají průběh procesu, ale především rozhoduje zájem o detaily tváří, které tvoří nejdůležitější výrazový prostředek. Jejich výraz přesně označuje rozpoložení i stanoviska nejen Jany z Arku, ale i jejích soudců.
Sugestivita vyprávění se opírá především o mimořádný výkon Renée Falconettiové (1901–1946), herečky s tragickým osudem, která již nikdy nepřekročila stín své životní role a zřejmě sebevraždou skončila v Argentině. Postihla jak mechanické provádění úředních formalit, tak stísňující pocit z neodvratného osudu. Detailní záběry odhalují každé hnutí v její tváři, prozrazují strach i zranitelnost, nehnutá grimasa vyjadřuje až křečovitou úzkost. Současně však planoucí zrak dává na srozuměnou nepoddajnost, odhodlání vydržet až do konce. Naproti tomu odulé, zbytnělé obličeje Janiných protivníků jasně vypovídají o ničemném charakteru těchto lidí. Jen pro zajímavost dodávám, že v hereckém obsazení (ovšemže v drobných rolích) nalezneme i další zajímavé osobnosti, třeba začínajícího herce Michela Simona (později jej proslaví např. faustovská variace Ďáblova krása, 1949) nebo slavného divadelníka Antonina Artauda.
