Nikita Michalkov (nar. 1945 v umělecké rodině) v průběhu své kariéry režiséra a herce patřil k předním oficiálním tvůrcům sovětské kinematografie. Po rozpadu Sovětského svazu mu tato pozice umožnila účast na několika úspěšných koprodukčních projektech (Urga, Uražení a ponížení aj.). Ve filmu Unaveni sluncem (1994), který vznikl za účasti Francie, se Michalkov z umělecky procítěného odstupu pokouší vyrovnat s politicky citlivým tématem. Společně se scenáristou Rustamem Ibragimbekovem sleduje na pozadí stalinismu a jeho totalitních mechanismů otázku lidského svědomí, viny a trestu, ale i téma lásky a přátelství. Film získal mj. Hlavní cenu poroty na festivalu v Cannes v roce 1994 a o rok později Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Během jednoho letního odpoledne roku 1936 tráví velitel divize Sovětské armády Sergej Kotov s milovanou ženou Marusjou a dcerkou Naďou dovolenou na honosné venkovské usedlosti poblíž Moskvy. Slavný Stalinův spolubojovník, který bezvýhradně uvěřil myšlenkám revoluce a bezmezně se jim oddal, vystoupal až k privilegovaným metám úspěchu. Poklidnou atmosféru naruší příjezd starého rodinného přítele Míti, někdejšího nápadníka Kotovovy ženy. Zprvu se zdá, že se před námi rozehraje drama milostného trojúhelníku. Znalec Čechova Michalkov jemně mapuje vztahy hlavních představitelů a současně si pohrává s atmosférou sluncem prosvětleného letního dne. Hrdinové se pohybují v exteriérech venkovského sídla, kde vzdušnost přírody kontrastuje s jejich náhlým vnitřním znepokojením. (Natáčení trvalo od léta do konce října celých 14 týdnů, kameramanu Vilenu Kaljutovi se však podařilo udržet v celém filmu náladu dusného letního dne.)
Lehká atmosféra milostných konfrontací a jemných narážek, do níž zasahují rozmanité a z dnešního pohledu značně groteskní atributy bolševické propagandy, přerůstá v náhlém zvratu ve skutečnou tragédii. Děj graduje v okamžiku, kdy Míťa odhalí svou skutečnou identitu a poslání. Přestože kdysi revoluci – na rozdíl od Kotova – odmítl a vydal se do emigrace, nyní přichází v roli agenta NKVD s jasným úkolem: zatknout Kotova a naplnit tak jednu z plánovaných stranických čistek. Míťa se z pozice moci může pomstít za svou minulost, přesto však v našich očích zůstává tím poraženým.
Michalkov se ve svém filmu záměrně vyhnul přímému vykreslení totalitního systému se všemi jeho pejorativními znaky. Velmi důsledně naopak sleduje, kterak mechanismy moci ovlivňují soukromý život člověka, manipulují jeho individualitu a zasahují do osobních vztahů. O to silněji si v samotném závěru filmu uvědomíme zrůdnost takového systému a jeho případný dopad na každého z nás. V době svého premiérového uvedení přijala část ruské veřejnosti film s rozpaky. Téma filmu je ostatně v postsovětském Rusku živé dodnes.
Vedle silného příběhu a dokonalého vykreslení atmosféry k vyznění snímku výrazně přispívají také herecké výkony. Michalkov ztvárnil ve svém snímku jednu z hlavních rolí, aby usnadnil hereckou práci své dcerce, která se objevila v roli Kotovovy dcery Nadi: ”Myslel jsem, že to pro ni bude snazší, a také že bude mnohem přirozenější a spontánnější. Film jsem se snažil natočit co možná nejrychleji, protože malé děti rychle rostou a stejně rychle ztrácejí svou křehkost a kouzlo bezprostřednosti.” Vedle spontánní dívenky se ve filmu objevili také zkušení představitelé rolí dospělých. Oleg Menšikov předvedl jednu ze svých mnohovrstevnatých kreací a dokázal rozehrát s mefistofelskou přesvědčivostí nesnadnou a rozporuplnou úlohu Míti. Ingeborga Dapkunajteová postavu Kotovovy partnerky naplnila zase spíše intelektuální rozvahou než vášnivostí.
