Pašijové drama Umučení Krista je extrémně drastický, krvavý a šokující film. Není ale ani hříšný, ani kacířský, jak by se mohlo zdát z některých hysterických výkřiků amerických církevních kruhů, které nesmyslně snímek odsuzují jako antisemitský film, propagující zvrácený sadismus. Umučení Krista je naopak radikální a ortodoxní zpovědí ultrakonzervativního katolíka, jakým Mel Gibson je (jeho otec založil církev Svaté rodiny, která odmítá modernizační závěry druhého vatikánského koncilu). Gibson tudíž (zcela v souladu s evangeliem) nezprošťuje Židy odpovědnosti za Kristovo ukřižování. Zároveň však ta nejkontroverznější slova („Krev jeho na nás a naše děti.“) nenechává překládat do anglických – a tudíž ani do českých – titulků, aby přítomné antijudaistické tendence, zviditelněné hlavně v postavě věrolomného velekněze Kaifáše, nebyly tak ostentativní.
Jednostranné nahlížení na ty, kteří vůči Kristovi „zůstali hluší“ a film je proměňuje jen ve znetvořené „smějící se bestie“, je méně problematické, než jak jsou – navzdory onomu „ultrarealistickému“ pojetí pašijí – ploše a povrchně vykresleny klíčové postavy. James Caviezel, zanícený katolík v Kristových letech, při natáčení jistě mnoho vytrpěl, Ježíš v jeho podání je ale spíše nesmírně sugestivně vypadající ikonou vystoupivší ze šerosvitu barokních obrazů, nikoli pochybujícím člověkem jako v Scorseseho Posledním pokušení Krista. Monica Bellucciová jako Maří Magdaléna i Maia Morgensternová v roli Panny Marie jsou odsouzeny pouze k tomu, aby s usouženým výrazem v oduševnělých tvářích pobíhaly od jednoho zastavení křížové cesty ke druhému. Vylíčení Heroda coby dekadentního zhýralce se příliš neliší od jeho zpodobňování v muzikálu Jesus Christ Superstar, nedotažen zůstal také nápad s „hermafroditním“ pojetím Satana (Rosalinda Celentanoová).
Gibsonova představa posledních dvanácti hodin Ježíšova života je vystavěna na principu nepřiměřené kontrastnosti. Tak jako kombinuje již mrtvý aramejský a latinský jazyk se supermoderní a až reklamně klipovou vizuální estetizací (scéna, ve které je Jidášovi hozen měšec s třiceti stříbrnými, využívá téměř „matrixově“ zpomalených záběrů), řadí vedle sebe nejznámější a často s patetickou velebností podané novozákonní výjevy s nekonečnými, naturalistickými a detailními pohledy na Ježíšovo bičování a křižování. V ilustrativně doslovných obrazech vidíme, jak Jidáš „stigmuje“ Krista polibkem v zahradě Getsemanské, jak Maří Magdaléna je kamenována, Pontský Pilát si myje ruce či jak se Ježíšova krvácející tvář při cestě na Golgotu otiskne do Veroničiny roušky. Aniž by Gibson tyto scény obohatil vlastními výklady a imaginací (a když tak učiní, dopadají jeho vize – jako v případě havrana na lotrově kříži – didakticky). Zato tam, kde se evangelia spokojují pouze s náznakovým popisem Ježíšova utrpení, zachází režisér téměř do sadomasochistické detailnosti: s pomocí digitálních triků nechává Kristovo tělo v „přímém přenosu“ do krve rozšlehávat a trhat z něj kousky kůže po dopadu železných drápů devítiocasé kočky. Zde je nutno připomenout, že Gibson nepracoval jen s kompiláty Matoušova, Markova, Lukášova a Janova evangelia. Film nezastírá inspiraci extatickými texty mystičky Anny Kateřiny Emmerichové (1774–1824), které si ve středověce drastickém popisu Kristova utrpení přímo libují.
Na rozdíl od drtivé většiny biblických snímků, které ve své barvotiskové zbožnosti vykazují spíše rysy úhledně „misijních“ agitek (viz film Ježíš), je Gibsonův snímek zjevně určen téměř výhradně věřícím. Šokující násilí a krvavé spršky, jež nechává doslova vychrstnout publiku do obličeje, zdůrazňují svým přeexponovaným pojetím nezměrnost Ježíšova utrpení proto, aby si každý návštěvník uvědomil cenu svého vykoupení. Aby každý divák doslova každou ránu, kterou Kristus na plátně dostává od patnácté minuty (!), sám „interaktivně pocítil“ a připomenula mu, kdo byl umučen za jeho hříchy. Diváci, kteří nejsou věřící, ale žádnou takovou katarzí během promítání neprojdou. Spíše se pozastaví nad tím, že krev ukřižovaného Ježíše prýští v litrových gejzírech jako během závěrečného masakru v Kill Billovi. A navíc – pokud nebudou mít alespoň elementární znalosti o Ježíšově životě a jeho duchovním poselství (jež je utopeno v krvavých cákancích a napuchlých jizvách), mohou mít v příběhu, a hlavně v postavách, zmatek. Největší problém takového pojetí pašijí je v tom, že bible neznalý divák si z filmu odnese jen vědomí, jak strašlivě byl Kristus umučen, ale jen stěží pochopí příčiny a souvislosti, proč se tak stalo.
