Temné a modravé příšeří, mlha, úplněk, noc... Jako horor aranžuje tentokrát režisér Mel Gibson úvod svého kontroverzního snímku o posledních 12 hodinách Ježíše Krista podle Nového zákona. A v moderních efektech nezůstane pozadu ani ve scénách následujících – efektní zpomalovačky ve stylu Matrixu, ďábel připomínající Gluma z Pána prstenů... A přitom kupodivu tyhle triky fungují. Nejen proto, že mají svůj význam a vnitřní náboj, ale také uvedou do děje mnohé moderním filmem odkojené mladí diváky.
Protože následující scény přesně kopírují historické události podle Nového zákona a nabízejí skoro dokumentárním stylem popis skutečného Ježíšova utrpení. Ano, utrpení, i když se česká distribuční společnost Bontonfilm se opět „vyznamenala“, když dala snímku český „akční“ název Umučení Krista, nikoliv, jak zní právě originál, Utrpení Krista. Protože pod umučením se myslí neustálé a stupňující se násilí např. vojenské, inkviziční apod., zatímco zde skutečně hlavní roli hraje ono utrpení. Ale možná „umučení“ přitáhne do kin o nějakého minisadistu navíc...
Utrpením však neprochází jen Ježíš, ale i jeho matka, učedníci a další blízcí, kteří jsou vystaveni stejně jako divák tváří tvář tvrdé a drsné realitě krutého bičování i posměšků a úderů ze strany římských vojáků, kteří ve všem vidí pouze vítanou atrakci na rozptýlení, a teprve až velké zemětřesení po Kristově smrti některým z nich napoví, že možná nešlo jen tak o nějakou legrácku.
Mnozí historici i kritikové nejspíše vytknou Gibsonovi několik nesrovnalostí biblických i historických. Např. postava ďábla, ještě v poslední chvíli pokoušejícího Ježíše, patří ke Gibsonovým přídavkům, stejně jako skrytě humorná retrospektivní scéna, v níž dospívající Ježíš jakožto tesař vyrábí vysoký stůl... Na druhou stranu retrospekce, kdy matce vytane na mysli Ježíšův první krůček coby malého dítěte a jeho první pád, patří zase k umělecky a emotivně vypjatým pasážím (obdobně kupř. když matka svírá beznadějně při křižování Ježíše v rukou zem a kamínky).
Biblisty rovněž nepotěší některé další pasáže – Veroničina rouška sice patří ke katolické křížové cestě, ale v Bibli se o ní nepíše, jde o legendu. Havran klovající zlému odsouzenci oči, matka utírající na nádvoří synovu krev, to jsou rovněž další Gibsonovy přídavky. Anebo zcela chybí dotčená žádost židovských veleradních, aby tabulka s nápisem „Ježíš Kristus, židovský král“ byla sundána nebo přepsána na „Říkal o sobě, že je...“ Scény s Pilátema jeho rozhovory s manželkou svědčí o tom, že kromě Bible se Gibson inspiroval i četbou Miky Waltariho a knihy Jeho království, kde zaznějí velmi podobné věty.
Historicky má film také určité slabiny: dnes je například dokázáno, že odsouzenci nesli jen příčný trám, kůly již byly většinou připraveny na popravišti. Ve filmu dva z dalších odsouzenců skutečně příčný trám nesou, ale Ježíš možná z religiozních důvodů vleče skutečně již sbitý kříž. Stejně tak scéna přibíjení rukou ke kříži – v katolické tradici se skutečně věřilo, že hřeby pronikly dlaněmi, jak to zobrazuje množství ikon a soch – ve skutečnosti však hřeby procházely zápěstím.
Když však přestaneme vnímat film z tohoto hnidopišského hlediska, musíme uznat Gibsonovi filmařskou profesionalitu. Způsoby, jakými si vyhraje s obrazem, jak nutí herce často promlouvat jen očima, výrazem tváře či posuňkem ruky (v případě Jidáše dokonce nosu!), obrazové paralely (mršina osla pod oběšeným Jidášem), to vše umocňuje onen emotivní zážitek, na nějž především je film zaměřen. Skvěle doplňuje kameru a vedení herců a jejich výkony hudba – vypjatá v potřebných pasážích, navozující nervozitu tam, kde je potřeba, a klidná a mírná jako vánek či jasný zvuk flétny v retrospektivních obrazech či konečném Kristově vítězství...
Příběh Ježíše Krista již skoro dva tisíce let provokuje svou přímočarostí, jednoduchostí i mravním poselstvím. Mnozí se snaží dokázat, že Ježíš nebyl historickou postavou, ale v tom případě bychom museli pochybovat i o spoustě dalších postav světové historie, o nichž máme často kusé písemné odkazy třebas i několik století po jejich smrti. Jiní vidí v postavě Krista symbol současného antisemitismu – jako se stalo v USA v době premiéry Gibsonova filmu –, přičemž zapomínají, že sám Ježíš byl Žid. Avšak ono poselství a výše zmíněná provokativnost zůstávají, a záleží na každém z nás, jak se s obojím dokážeme vnitřně vyrovnat.
