První scéna: na posteli leží dívka. Mezi stehny tiskne půlku melounu. Muž líže jeho rudou dužninu, později do ní (do dužniny, abychom si rozuměli) začne vášnivě vrážet prsty a dívka neméně vášnivě vzdychá. Anebo snad svými otevřenými ústy dělá kulisu vzdychajícímu melounum, tomu zosobnění touhy?
The Wayward Cloud je volným pokračováním Tsaiova snímku z roku 2000 Kolik je tam hodin (Ni neibian jidian/ What Time Is It There?). Shiang-Chyi (francouzskými snídaněmi zjemnělá Chen Shiang-Chyi) se nyní z Francie vrací do vedry sužované Taipeje, ale milovaný prodavač hodinek Hsiao-Kang (požitkářsky neodolatelný Lee Kang-Sheng) není k nalezení: zejména proto, že místo, kde ty hodinky prodával, bylo přebudováno.Dívka bydlí v minimalisticky chladném bytě ve vysokém věžáku. Zápasí se zámky svého kufru. V práci krade vodu, jejíž nedostatek je ve městě kritický a vláda občany nabádá, aby konzumovali šťávu z melounů, jichž se letos naopak nečekaně urodilo.
Během procházky v parku pak Shiang-Chyi Hsiaa-Kanga náhodou potká a znovuobjevení milenci se začnou scházet v jejím bytě. Tsiang přitom jejich milostné scény snímá s ohromnou rafinovaností:Shiang-Chyi například koupí pár živých krabů k večeři. V kuchyni se jí rozutečou, dívka se jich bojí a klepe se na pultu u dřezu. Musí přijít Hsiao-Kang, aby kraby zpacifikoval a dívku zachránil. Po této (v rámci filmu přímo akční) sekvenci přichází intimní večeře: sledujeme zeď, na které se promítají stíny obou milenců, kteří mimo obraz lámou krabí krunýře, srkají, mlaskají a vůbec: milují se jídlem. Následuje střih a oba hrdinové leží zmožení pod stolem, proti sobě. Shiang-Chyi má mezi prsty u nohy hořící cigaretu a rozmarně jí dává Hsiao-Kangovi do úst.
Takové obrazy, plné náznaků a z toho plynoucího extrémního erotického napětí, střídají scény s nábojem zcela opačným. Scény s nábojem totálního odcizení, které pramení z chladné účelnosti toho, co vidíme.Shiang-Chyi totiž neví, že Hsiao-Kang se nyní živí jako pornoherec. Filmy, v nichž Hsiaovu partnerku hraje pornoherečka Sumomo Yozakura se shodou okolností natáčejí jen o pár pater nad Shiang-Chyiným bytem.
Oba kontrastní prvky režisér umocňuje vkládáním divokých muzikálových čísel, která se –jak jinak- zabývají sexem a melounem. Schopnost vystačit si v celém filmu s jedním motivem a jeho význam variovat k jiným významům je ostatně výsadou mnoha asijských režisérů: vzpomeňme jen knedlíčky v Dumplings Fruita Chana.
Tsai se vyžívá v dlouhých, tichých záběrech. Městskou architekturu, především sklo a beton, tónuje kameraman Liao Pen-Jung do industriálních, odosobněných odstínů šedé, modré a zelené. Muzikálová čísla naopak hýří barvami, blyštivými flitry a fantaskními dekoracemi +návrhy: tady se Hsiao-Kang noří z vodní nádrže s ještěřími výrůstky na zádech, tam zase tančí s penisovým kloboučkem…Stín mezi dobrým filmem a legendou ovšem The Wayward Cloud naplno překračuje v závěru.
SPOILER
Hsiao-Kang natáčí sex s právě zemřelou partnerkou. Musí si jí proto přidržovat podobně, jako chlapík chobotnici v Bride of the Monster Eda Wooda.
Sekvence, která čím dál víc připomíná znásilnění, zabírá tolik času že se divák začne cítit nepohodlně. Začne režiséra podezírat z citového vydírání. Do bytu se navíc vplíží Shiang-Chyi… a pak to přijde.
Tsai naráz strhne roušky rafinovaného vybírání semínek z citlivé dužniny, když Hsiao-Kang Shiag-Chyi spatří a pustí mrtvou „herečku“ +použije dívčina ústa rozevřená v údivu… znechucení… opojení…
Tohle je vnitřní exploze melounu, předvedená jediným gestem po dvou hodinách soustředění na jeho krásu.
