Při sledování prvního celovečerního hraného filmu významného rakouského dokumentaristy Ulricha Seidla s titulem Psí dny, jsem si nemohl nevzpomenout na to, jak Friedrich Nietzsche výstižně definoval naturalismus - jakožto „radost páchnouti“.
Snímek Psí dny, zobrazující několik navzájem se prolínajících lidských minipříběhů s permanentním akcentem na jejich až osudově působící ubohost, jsem bezprostředně po projekci zavrhl jako až příliš jednostrunný: neustálé další a další záběry obscénně dekadentních excesů na mne zprvu působily poněkud monotónně. Avšak v průběhu několika následujících dnů mne celá řada obrazů z tohoto filmu pronásledovala s takovou intenzitou, až jsem musel uznat, že Ulrich Seidl za něj na MFF v Benátkách 2001 získal Velkou cenu poroty patrně plným právem a že právě určitá statická strnulost Seidlových filmových vizí v člověku posléze rozechvívá nejednoznačně inspirativní zážitky.
Ulrich Seidl se narodil v roce 1952 na dolnorakouském venkově, vyrůstal v přísně katolické rodině, ale již v pubertě se víry zřekl. Jeho filmová tvorba revoltuje mimo jiné proti prolhané dvojí morálce moderní církve. Přesto však některé křesťanské ctnosti - jako třeba myšlenku solidarity - nikdy nepřestal uznávat. Nejenom tím se tento „filmař s kacířským duchem“, kterého dotčené objekty jeho ironizujících vizí často označují jako „sociálního voyeura a pornografa“, blíží Pieru Paolu Pasolinimu. Ten byl také jedním z hlavních Seidlových vzorů.
Sarkasticky sebekritický přístup, jaký Seidl zaujímá k oficiálnímu obrazu Rakušanů jakožto „lidí se smyslem pro krásu“, české kinematografii posledních desetiletí přímo zoufale chybí. Kritička Birgid Schmidová zhodnotila v roce 2003 Seidlovu filmovou tvorbu následujícími výstižnými slovy: „Pověst skandálního režiséra vynesl Seidlovi jeho snímek Zvířecí láska (1995). Jeho tématem se stal nejen zvrácený vztah našich současníků k jejich domácím zvířatům, ale také neschopnost realizovat vztahy mezilidské - a to ve všech sociálních vrstvách.“ Seidl ve filmu Zvířecí láska demonstruje kýčovité obrazy tak, že způsobem inscenace odhaluje veškerou jejich pohoršlivost. Werner Herzog komentoval Zvířecí lásku slovy: „Ještě nikdy jsem se v kině nedíval takhle přímo do pekla“...
Seidlovy filmy nebyly od počátku odmítány jenom částí filmového publika, nýbrž také kulturními institucemi. Rakouská státní televize, která spolufinancovala snímek Zvířecí láska, odmítla pak tuto údajnou „sviňárnu“ vysílat. Také v případě filmu Psí dny rakouská televize zcenzurovala scénu, ve které se jeden „macho“ mstí tomu druhému tak, že jej donutí zpívat národní hymnu s hořící svíčkou v zadku... Seidlovy drastické záznamy šířící se společenské dekadence nejsou prosty cynismu. Nechce nás rozveselit, a to ani tehdy, když se tématem jeho filmů stává zábava.
Zdá se, že ve svém filmu Psí dny účtuje Seidl s terorem zábavy ještě důsledněji než kdykoli dříve. U Seidla se neurotický rys formálně projevuje v pedantsky kontrolovaných obrazech, do nichž umisťuje své protagonisty, kteří jsou nejednou karikováni jako pudové bytosti.
Podobně kontrolovanou estetiku pěstuje ve svých bezútěšných, ledově chladných pracích Michael Haneke. Ve filmu Pianistka (2001) prudce přecházejí hrdinčiny tajné perverze a jejich eskalace v otevřeně násilné činy v rámci společnosti, která je znetvořena tabu a obecně akceptovanými normami.
