Někdy v roce 2001 to začalo. Jednou mi přišel domů scénář a já jsem si uvědomil, že je to fantastická, neuvěřitelná role. Zásadně hledám při výběru svých rolí vždycky nějaký extrém. A přirozeně pro člověka je sotva extrémnější situace, než přijít do koncentráku a být propuštěn s ultimatem rozhodnout o své budoucnosti, o životě či smrti. V rámci příprav jsem si přečetl Klempererovy deníky. Předtím jsem četl, nikoliv jako herec, od Primo Leviho „Je to člověk?“. Tuto zprávu z Osvětimi jsem si znovu opatřil. Je to stále otřesné. V herectví je to naprosto zvláštní proces: už při četbě jsem měl často zvláštní pocit, že by mělo být zakázáno, aby herec pronikal do zvláštní situace koncentračního tábora.

Od své dospělosti se trápím s tématem: Jak může ideologie proniknout do člověka tak velmi, že se vytratí pocity empatie, soucitu s jiným člověkem. Na druhé straně jsou tu oběti této ideologie, které tento systém nějakým způsobem přežily. Toto pro mě bylo a stále je velké téma k přemýšlení. Nemohu vystát výroky typu „my jsme ty roky nacionálního socialismu odčinili“. Nevěřím tomu ani umělecky, ani myšlenkově ani politicky. Když se tím někdo chce skutečně zabývat, potřebuje k tomu velmi mnoho času a síly. Když se chce člověk skutečně pokusit, nějakým způsobem se s tím emocionálně a intelektuálně vyrovnat. Základní body jsou přirozeně známy. Ve vztahu k filmu jsem však toho mnoho nevěděl ani o existenci nějakého farářského bloku v koncentračních táborech.

Nejsem věřící člověk, avšak četl jsem si stále znovu a znovu v bibli, což byla velmi krásná zkušenost. Problematika Jidáše hraje ve filmu důležitou roli. Jednou večer a v noci jsem si četl v bibli a nemohl jsem přestat: nezávisle na práci na filmové roli mně neustále vyvstával fenomén víry. Povolání herce nutí neustále a co nejintenzivněji absorbovat do sebe věci, jenž nemají s hercem samotným nic společného. Sám jsem to pociťoval jako formu koncentrace, klidu a vnitřního pohledu, zřetelně ve smyslu religiozity. Herec, když ví, že hraje určitou roli, se stává extrémně porézní pro všechny možné dojmy, které na něj působí a všechno co prožívá a vnímá vztahuje jistým způsobem na roli, s níž se právě zabývá. Neustále přemýšlím o tématu vina či odpovědnost. Jsou to dva pojmy, které – pokud jde o období nacismu – mohou ležet jak daleko od sebe, tak i docela blízko sebe.

Pokud jde o Kremera, vůbec nevím, jestli se provinil tím, že pil vodu sám. Možná se neprovinil, protože chtěl zkrátka přežít, a to je lidský impuls, který neobsahuje skutečnou vinu. Avšak pro něj jako věřícího katolíka je toto veliké téma. Ve filmu je mnohem relevantnější jiná otázka viny: „Jak se zachovám v dané situaci, mám podepsat prohlášení o spolupráci nebo se mám vrátit do koncentráku?“. Zachovat se tak jako Kremer, svědčí o velikosti charakteru a občanské odvaze. Zde nehrají teologické debaty žádnou velkou roli. Je to především otázka morálky. Kdyby Kremer podepsal, provinil by se. Na druhé straně mám hluboké porozumění pro každého člověka, který – aby si zachránil svůj vlastní život – přistoupí na určité věci, které politicky či morálně nejsou zcela v pořádku. Jde o otázku, kterou si my, žijící v demokracii, nemusíme klást. Gebhardt je otcem myšlenky, že Kremer se má zachovat jako Jidáš. Shledávám to cynickým už proto, že Gebhardt argumentuje z pozice pachatele vůči oběti. Oba věří v Boha, avšak jeden z nich se vydal strašlivě bludnou cestou nacionálního socialismu.

Jako nevěřící člověk jsem byl vždy toho názoru, že naší společnosti chybí hodnotový kodex. Dostalo se mi za to i urážek. Vždy jsem výrazně obhajoval určitý hodnotový konservatismus, který je v jistých kruzích považován téměř za nadávku. Tuto formu etického deficitu považuji za velmi silný společenský znak. Zcela určitě dojde k tomu, že se bude rozvíjet stále zásadnější debata o tom, jak lze opětovně nastolit určitou formu etiky, aniž bychom se nějakým způsobem vydali na půdu politického konservativismu“.